12.-13. leden, léta páně 2008.
Moji milí kamarádi. Původně se měla k našemu pobytu v horách vyjadřovat jiná osoba než já, Bába, z boží vůle král, hlava pomazaná, ale okolnosti určily jinak. Nazývejme ty okolnosti třeba slovem oves. Osoba, která měla článek psát, se zve Karlos. Tato osoba, žel bohu, začala konzumovat oves už při cestě tam, hojně pokračovala v pasení celou sobotu a v neděli ráno, když už nebylo co žrát, se nás zeptala kde to je, co je za den a „proč je sakra voblečená v lyžařských kalhotách“. Rada starších, na základě těchto skutečností, usoudila, že to není ten pravý člověk k sestavování našich memoárů a tak jsem se k tomu dostal já
Všechno začalo bezprostředně po Galavečeru. Honzík s Aničkou se cítili dobře, jejich společenské potřeby byly ukojeny a tak se nabídli, že jako na oplátku obohatí naše životy sportem jiným než je kajak – a to lyžmama a snowprknem. Slovo dalo slovo, proběhlo pár telefonátů a akce byla na světě.
Jednu z nejdůležitějších rolí sehrála moje posádka, poněvadž na nás padlo koupit soudeček na zpestření celého pobytu (pro případ, kdyby na nás padl nějaký ten splín). Původně jsme měli vyrazit jako první (s Karlosem a Luci), neboť jsme cestou v HK nabírali Barču. Jako další měly vyrážet posádky Slůňovců s Mišálem, Besmáků (ti měli vyzvednout mého brášku v Chrudimi) a Pavlovců s Pepinem. Poslední měli dorazit Dáňovci s Tvrďou a Míra s Mackem. Realita byla samozřejmě jiná. Než jsme vyzvedli lyže z půjčovny (kde se mimo jiné divili, že bereme na víkend celý sud piva, že se to nedá vypít – na což Karlos reagoval téměř hysterickým záchvatem smíchu) a nakoupili, volal už brácha z Chrudimi, že jde čekat do hospody, neb mu je zima a trpí žízní. Nicméně nakonec všichni vyrazili a na chatu jsme dojeli jen s nepatrnými časovými rozdíly.
Když jsme se blížili k místu určení, zavolal Karlos Honzíkovi, aby nás navedl k chatě. Odpovědí nám bylo několik vět: „až uvidíte Čochtana, zastavte. Je vedle něj lopata. Vyhrabte si místo na parkování a pak jděte kolmo nahoru.“ Rozhodli jsme se, že až příště přijede on za námi, bude minimálně sekat zahradu. Nezbývalo nám než uposlechnout příkazu a začali jsme hrabat. Po zaparkování jsme odnesli věci do chalupy, která už byla hezky vytopená, a vrátili se k autu pro sud. Už vím, proč na stavbách používají jeřáby a kladky. Nejdřív jsme ho zkusili táhnout na bobech, potom ho vzal Pepin (který mezitím s ostatními dorazil) do rukou a předvedl nám krásnou pštrosí figuru s hubou ve sněhu, když uklouzl a přes sud přepadl. Nebývalo než se s Karlosem kousnout a za pomocí adrenalinu a klení sud ve dvou vytáhnout. Podařilo se. Všichni se mezitím nastěhovali do chajdy. Narazil se sud, vytáhly se zásoby tekutin (které jsme se původně domluvili nechat až na sobotu), uspaly se děti a začalo se pařit. Postupně jsme k tomu přidali kytary, Dáňa akordeon a spát jsme šli něco málo po čtvrtý.
Ráno mě probudila zima. Nespal jsem jako ostatní v přetopené místnosti, ale společně s Bezim, Daníkem a Tvrďou jsme zalezli do jediné chladnější místnosti. Teprve teď jsme zjistili proč je chladnější. V jedný zdi byly dvě trubky, skrz které jsme koukali na okolní přírodu ? Vylámali jsme se ze spacáků, nasnídali a snažili se co nejrychleji vyrazit na lyže. Karlos s Mišálem, kteří mezitím posnídali rum s kávou (jestli v tom vůbec nějaký kafe bylo) už netrpělivě vrávorali před chalupou.
Ke sjezdovce to byl kousek. Tam jsem si stačil během prvních deseti minut, aniž bych během toho stál na lyžích, zranit prst o přaskáče a roztrhnout si kalhoty o brzdu na lyžích. Ten den už mě trumfnul jenom bráška, který si o kotvu trhnul kalhoty od kolene až po pytlík. Nás, začátečníků na lyžích, se ujala Anička a prknaře si vzal na starost Honzík. Ostatní vyrazili rovnou na vlek. Asi jsme nebyli takový dřeva, protože už za hoďku jsme mastili na sjezdovce všichni a užívali si jak sněhu, tak kiosku nad sjezdovkou – v poměru 4xsníh, 1xkiosek. To možná způsobilo, že tak od dvou hodin Karlos s Daníkem sjížděli sjezdovku šusem a vešli se i s cestou vlekem nahoru do 4 minut ? Anička se potom věnovala dětem, Honzík stále občas dohlížel na prknaře a všichni se měli krásně. V pět jsme sjeli zpět na chatu a pomalu se začali zase rozpíjet. 
Mně to moc nešlo a ostatní (obzvlášť prknaři, kteří byli krutě pomlácení) se taky netvářili, že zopakují předchozí pařbu – zcela fyzicky vyčerpaného Káju jsme uložili už někdy kolem osmý. Nakonec se ale dost lidí vzchopilo a někteří dokonce trumfli svůj předchozí výkon (že Hančo, Macku, … ?). Ještě musím zmínit, že se u toho grilovalo výborně naloženéch 16kg masíčka, které pro nás náš Slůňa připravil. Díky, díky, díky, kamaráde. No, a když došel veškerý oves, šlo se spát.
Nedělní ráno proběhlo podobně jako to předchozí. Nasnídat a fofrem na svah. Tam jsme si zopakovali, co jsme se naučili, a musím říct, že nám to všem šlo ? Kolem jedné hodiny to většina zabalila, mastila na chajdu pomoct s balením a uklízením a pomalu se to začalo vytrácet domů.
Když to tak shrnu:
Ztráty na životech = 0; Počet opilců = všichni
– takže: „Super víkend“
Budu mluvit za všechny, když řeknu: „Díky, Honzíku a Aničko“
