Protože se nám pomalu blíží odemykání Doubravy (2. a 3. dubna), rozhodl jsem se trochu zavzpomínat, případně vyhledat nějakou zajímavou informaci. Většina z nás ji jela už několikrát z Pařížova do Ronova. Nejdřív jsme se poměrně dost báli a slova jako „Martin“ se vyslovovala jen polohlasně a s patřičnou hrůzou v očích. Já na Martinovi plaval, Sluníčko ho líbal, Míra s Mílou na něm udělali looping s pálavou a mám dojem, že jsme odtamtud tahali i Pavlu. Ta během svojí první a poslední Doubravy plavala asi sedmkrát, takže bych se moc divil, kdyby zrovna na Martinovi ne. S úsekem z Pařížova nás seznámil Bezi o velikonocích 2006. Byl tam dokonce i fantóm Mates. Pro vás, kdo jste ho nikdy neviděli, přikládám fotku, abyste si udělali obrázek, jak vlastně vypadá. No – i když teď možná vypadá úplně jinak. Doubrava tehdá na Matesa zapůsobila tak mocně, že si hned nato koupil fungl novej kajak a veškerý vybavení.
Pak jsme se seznámili ještě s dalším úsekem Doubravy – z Bílku. Ten je podstatně vypečenější. Nachází se tam pár zajímavých kousků, jako třeba soutěska s vodopádem a tak… Letos v zimě to teklo, ale dělali jsme, že jsme si toho nevšimli 🙂
Protože mě opět zajímalo, co o řece praví pověsti, pár jsem jich objevil. Všichni víme, kde je Mikšova jáma a všichni, kromě mě odtamtud máme pěknou fotku. A kde se tam ta jáma vzala?
Kdysi žil na hradě Sokolově rytíř Mikeš. Byl to náramný zpustlík a lapka. Se svými kumpány vykrádal kupecké vozy a plundroval statky a dvory široko daleko. Jednou se rozhodl, že vyloupí nedaleký dvůr zvaný Přechod, kde žili sirotci Jitka a Údolen a jejich opatrovník geniálního jména, rytíř Jan Kokot. Mikeš, jak se na správného lapku sluší, chlastal jak duha. Jenomže potom všude roztruboval, jak s Kokotem zatočí, co vyvede ubohým sirotečkům a tak… Kokot na nic nečekal, potají objel okolní pány a posbíral celkem slušnou armádu. Část vojáků pak šikovně poschovával po lese. Věděl, že ztečí Sokolov nedobude, a tak čekal až Mikeš vyleze na nějakej ten lup. Ten, chudák, nic zlého netuše čekal, že Přechod bude bránit maximálně parta pohůnků s vidlema. Místo toho na něj Kokot vyrukoval s monstrózním vojskem. Mikšovi kumpáni se otočili a upalovali zpátky do hradu, jenomže tam už číhala druhá půlka Kokotovy armády. Do boje se lapkům moc nechtělo, takže v tom Mikeše nechali a prachsprostě zdrhli. Mikeš padl do zajetí a byl odsouzen k smrti. Jeho posledním přáním bylo, aby ho pohřbili do velké jeskyně nedaleko od jeho hradu. Protože to ale byl arcilotr a arcihříšník, strop jeskyně se propadl a vznikla Mikšova jáma. Fuj – ještě, že jsme tam nikdo neplavali! Když si představím, že pod náma ležel shnilej Mikeš…
Pak jsme ještě jeli přes jedno velmi nebezpečné místo. To se nachází pod Čertovým stolkem a říká se mu Točitý vír. Bydlí tady doubravskej vodník. A je děsně zlej. Dokonce kdysi unesl pražskýmu vodníkovi manželku. Ten si pro ní šel a strašlivě se s doubravským vodníkem serval. Dokonce si k tomu přizval jakýhosi chlapíka, aby se na to díval. Jenomže pak doubravskej vodník toho pražskýho zabil a toho strejdu málem taky. Když jsme to tehdá na jaře jeli, byl asi zrovna v dobrým rozmaru, protože mě jenom sundal šprajdu a toho kluka s rozflákaným nosem, co jsme ho potkali dole, nejspíš natáh pěstí. Nemá mu, blbec, eskymovat v baráku…
Jedna dobrá historka se ještě váže k Čertovu stolku, i když ta s vodou nemá celkem nic společného. Kdysi tam bydlel v jeskyňce poustevník a ten se tam dobrovolně trápil hlady. Viděl ho čert a umanul si, že mu to zkazí. Takže k němu každej den v čase oběda zaletěl a čaroval před ním jídla, že by se Zdeněk Pohlreich mohl jít vycpat. Poustevník už nevěděl, co má dělat, tak vyrazil za farářem. Ten mu na lavici u stolku nakreslil nějakým posvěceným klacíkem tři kříže. V poledne zas přilít čert a poustevník, že by s ním teda jako pojed. Čert si sedl na lavici, o ty tři kříže si příšerně spálil zadnici a víckrát se tam neukázal.
O dalších pekelnejch a podobnejch příšernostech a zjevech už se radši rozepisovat nebudu – našel jsem jich poměrně dost. Už teď si ale nejsem tak úplně jistej, jestli se mi tam ještě vůbec někdy chce 🙂 Každopádně se zase začínám těšit na Pařížov-Ronov. I když jsme se tam poslední dobou nudili. Koneckonců, je to taky docela těžká voda, ne? Na vlastní oči jsem tam viděl eskymovat Beziho a dokonce i Prďocha. A pár pěknejch zkazek a pověstí by se taky našlo. Třeba ta o zneuctěném ubrusu paní Babičkové je docela dobrá 🙂
