Tak jsem si konečně utřídil myšlenky a můžu se pokusit sepsat něco málo o našem putování po řece Moravě. Chtěl bych poprosit všechny, kdo mají jakékoli fotky, ať vyberou pár nejlepších a pošlou je na dana@worwani.cz. Já bych je vyvěsil do galerie. Mám totiž jenom fotky Kubíka a Davídka 🙂
Musím říct, že kemp v Postřelmově je celkem slušně ukrytej. Teď budu asi za vola, ale bylo to takhle: když jsem během třiceti minut přijížděl už potřetí do Postřelmova (pokaždé z jiné strany …no – přeci nejsem tak blbej, abych přehlíd kemp u řeky), museli mi nakonec poradit v hospodě. To Karlos neřek, že tady není jenom jedna Morava, ale ještě několik různejch kanálů, který vypadaj úplně stejně. Připadal jsem si jak totální jelito. Naštěstí parta, která jela vlakem, dorazila z tak absolutně nelogický strany, že jsem si tak nemusel připadat sám. V kempu stály stany Sluníčka, Pafky a Báby. Ti vyrazili na vodu už ráno. Když konečně se západem slunce dorazili, z jejich strhaných výrazů jsme vyčetli, že nás nečeká žádná procházka. Pafka nemohl dokonce ani stát, nemluvil, jenom slabě poškytával. Z nesouvislého vyprávění jsme pochopili, že voda byla tak náročná, že Bába dokonce vysypal těhotnou Terezku do nějakého jezu, či kam…
Zanedlouho potom se na příjezdové cestě zvedl oblak prachu a z něj se vynořila tajemná modrá dodávka. Hned bylo poznat, že přijíždí z Asie. A taky že jo – vylezl z toho Kája Dýdžejů a jeho dva o něco malinko menší kámoši. Přivezli sud Starobahna, galon puškvorcový, dva grily a několik metráků masa. (…a pak že tam maj bídu…) 🙂
…mejdan vypadal podle toho. Nad ránem jsem musel v obavě o život synka nakonec chvatně prchnout. Zdržet se ještě o chvíli déle, mohl bych ho ve stanu zalehnout.
Ráno jsme vyrazili do Hanušovic. Protože cesta po vodě měřila 30 kilometrů, usoudili jsme, že našim dětem stačí jen třetina – do Bohdíkova. Sluníčko, které odpoledne jelo domů, se k nám přidalo. Bylo krásně, voda svižně tekla, takže jsme těch jedenáct kilometrů sfoukli za dvě hodinky. Zbytek party jel celých třicet kilometrů. Dojeli poměrně pozdě a vypadali, že toho maj celkem dost.
Pondělní ráno bylo zamračené a poprchalo. Všichni razili na vodu, my se kvůli dětem rozhodli jet na Bouzov. Když jsme k němu dojížděli, došlo nám, že je pondělí a hrad bude zavřenej. A taky že jo. Postupně jsme takhle navštívili ještě Javoříčské a Mladečské jeskyně a jakési arboretum. Všechno zavřené. Strašně jsem si přál, aby se aspoň udělalo děsně hnusně a všichni příšerně zmokli a záviděli nám, jak jsme se vozili v teplíčku v autě. Pravda byla ale taková, že se už dopoledne udělalo hezky a nespadla ani kapka. Večer jsme strávili u penzionu Vila Háj. Naše děti předvedly úchvatnou scénku s usínáním, která vyvrcholila tím, že jsem sprdl chudáka Márva brnkajícího před stanem na kytaru, vykázal ho pryč a všichni z nás měli srandu…
Ráno byla obloha úplně vymetená. V ohradě opodál pobíhali koně a za plotem jezdil traktor se sekačkou. Náš Davídek na něj nábožně zíral skoro hodinu. Sbalili jsme se a spustili lodě na vodu. Děti kupodivu ani nezlobily. Jenom pořád všude viděly krokodýly, hrochy a další bestie. Já teda viděl hlavně pěknou partu opic… K večeru jsme dojeli na tábořiště Templ. Byly tam tři prázdné stany, hromádka lodí a jinak nic. Po nějaké chvíli se tam zjevila jakási cizí, poměrně velká parta. Rozházeli jsme s Dejvem lodě po louce, čímž jsme je sice odradili od myšlenky zde přenocovat, ale zase přiměli k tomu sjet si zdejší nesmírně zajímavý jez končící dlouhou šutrovačkou se silným proudem. Skoro nikdo z nich to nedal, takže jsme s Dejvem trčeli snad půl hodiny s házečkama pod jezem a tahali je ven…
Ve středu ráno mi odjela rodina kamsi na Pálavu. Dobře udělali, protože se začalo kazit počasí. Já jel na lodi s Pepou. Měli jsme projet Litovel a skončit v Hynkově. Jenomže ani Karlos pořádně nevěděl, jak se skrz Litovel dostanem.Jenom pořád cosi blábolil o nějaký ženský, co tam okupuje nějakej jez a má spadeno na vodáky – a že se jí musíme vyhnout. Táhli jsme kvůli tomu dokonce lodě kus po louce a pak se prodírali jakousi Amazonkou, nebo čím (chyběly už tam snad jen piraně), abychom nakonec dojeli přesně k tomu jezu. Už zdálky byly oba břehy poseté cedulemi s nejrůznějšími výhrůžkami pro vodáky, kteří se jen dotknou břehu. Potichoučku jsme dojeli na jez, prolezli dírama ve stavidlech a začali tudy tahat lodě. To už k nám s kraválem upalovala láteřící fúrie. Moc jsme si jí nevšímali a rychle lifrovali lodě i lidi pryč. Proto si na nás přivolala ještě dva pohůnky, takže už nám nad hlavama poskakovali a řvali tři. Naštěstí se jim do vody nechtělo. Přetahali jsme všechno kromě tří lodí, které vyměkly a vrátily se. Partička nad našima hlavama stále řvala jak pominutá. Do toho se zpod lávky vyklonil Pafka a s andělským úsměvem pravil:“Dobrý den!“ To bábu rozzuřilo do běla. (ještě, že jí neřek teta – to už by asi ládovala brokovnici). Takhle na nás jen zavolala chlupatý. Ti naštěstí chytili právě ty tři lodě, co se vrátily. Karlos nás zapřel, pak nám zavolal, ať se někam zašijem – a bylo to v klidu. Večer se v Hynkově semlel poměrně solidní mejdánek. Dokonce se i vomítalo.
Ráno lilo jako z konve a vypadalo to, že jen tak nepřestane. Část výpravy se rozhodla, že pojede domů. Neváhali jsme a zažehnali nebezpečné povstání tím, že jsme zařídili otevření nedaleké hospody a udírny. Trošku nám pomohl i Dýdžej, kterej se v noci sám se sebou (no a vlastně trochu i s Honzíkovo maminkou) tak zlil, že ještě druhej den odpoledne sotva lezl a nemohla být ani řeč o tom, že by někoho vezl někam na vlak. Koneckonců – půlden strávený v hospodě a vyplněný bezuzdnou konzumací uzených specialit a vynikajícího piva byl (aspoň pro náš stůl) hodnotným zážitkem.
V pátek ráno pomalu přestávalo pršet. Část lidí se vypařila ještě za kuropění. Další část se kasala, že pojede dál. Když jsme ale viděli řeku, která přes noc nastoupala o metr, rázně jsme to zatrhli. Umyli jsme zahnojený lodě, hodili zbytek party k vlaku, dovezli Dýdžeje k nim do Asie a pak – hurá domů 🙂
