Kteréhosi dne na sklonku prázdnin mi zavolala Anička, jestli bych s ní nejel na čtyři dny jako instruktor do Chorvatska. Ta myšlenka se mi moc líbila. Kazila to jenom jedna drobnost – poslední den zájezdu jsem totiž měl nastoupit do práce. Trochu nesměle jsem zavolal ředitelce a ta mi pravila něco v tom smyslu, že jestli nejsem blbej, tak se vykašlu na školu a pojedu. A bylo to.
V pátek – v den odjezdu mi volal Honza, že máme lichej počet lidí, ať si vezmu kajak. To mě vyloženě nadchlo. Honem jsem běžel prohrabat půdu, jestli ho ještě mám. Neměl. Napadlo mě, že jsem ho během bujarého návratu z Steyru nejspíš zapomněl u Karlose v garáži. Opět jsem musel vyslechnout přednášku o elitních instruktorech Povody piglujících do zblbnutí Berounku, případně Ohři – a o hajzlech, který celý léto nedělaj nic a pak vyžerou nejlepší kšeft, ale loď mi nakonec dal 🙂
Anička volala, že mě v sedm večer vyzvednou na (tušim) Aralce u Jihlavy, až sjedou z dálnice. Měli se tam objevit ještě další dva, co pojedou s námi. Nechal jsem se dovézt na benzínku, rozložil se vedle lodi a čekal. Po nějaké chvíli volal pro změnu zase Honza, že to vidí nejřív po osmé. No – ještě, že jsem se dopoledne stavil u Marušky. Lahev Chardonnay by měla na hodinu vydržet. Lehce jsem popíjel a meditoval. Tu se u mě zjevili kluk s holkou a pravili: „Ty musíš být instruktor Povody“ Nevím, podle čeho to poznali… Skočili na benzínku a vrátili se s další lahví vína. Pomalu se šeřilo a my si hezky povídali. Najednou jsem koutkem oka zahlédl, jak se kolem prořítila modrá dodávka s vlekem plným samb. Cinkl jsem Aničce, proč nám jako nezastavili a bylo mi řečeno, že tohle taky přeci nebyla Aralka. Nevím, kdo co zvoral, každopádně se ukázalo, že kolem Jihlavy nejspíš široko daleko žádná Aralka není. Z dodávky vyskákala poměrně různorodá skupinka dobrodruhů, asi dvě, tři dobrodružky, Anička a řidič, který se představil jako René. Nějak jsme nahňácali kajak do vleku a po chvíli vyrazili na Znojmo. René se tvářil zarputile a nakládal chudákovi dodávce, až z ní chlupy lítaly. Na otázky odpovídal slovy: „Nerušte mě, nevidíte, že spím?“, což byl patrně vtip, ale z kamenného výrazu jeho tváře se to nedalo dost dobře poznat. Takže jsem radši odložil víno i myšlenky na spánek a sledoval rychle se měnící noční krajinu. Za svítání jsme byli na Slovinsko – Chorvatských hranicích, kde nás čekala řeka Kupa. Vypadali jsme z auta na její neuvěřitelně voňavej břeh a okamžitě vytuhli.
Když jsme se vzbudili, byl nádhernej den, nad hlavama nám poskakoval chlapík, kterej s náma včera nejel, v ruce třímal flašku archivního vína a na vleku byl rozloženej bůček, kupy řízků, sejrů a kdesi čehosi dalšího. Koukali jsme na to jak ve snách. Ukázalo se, že to je člen naší výpravy – Pavel (mimochodem jeden z nejzábavnějších lidí, co jsem kdy viděl). Musel do půlnoci sedět na nějakým VIP rautu, pak tam sbalil co se dalo, a kámoš ho autem hodil do Chorvatska.
Kupa nás uvítala nádhernou skalnatou peřejí. Vodu jsme v ní sice marně hledali, ale samby přece můžou jezdit i po betonu 🙂 Cestou jsme potkali ještě několik dalších pěkných peřejek, ale nedostatek vody byl tak znát, že jsme nakonec asi po deseti kilometrech vylezli v jedný vesničce, dali koupačku, zavolali Reného a vyrazili dál do Chorvatska. K večeru jsme dojeli do malinkýho kempíku u motelu s honosným názvem Grand nedaleko města Slunj. Místo pěkný – snad jen trochu smradlavý. Spí se na okrajích krasovýho závrtu, do kterýho zřejmě vypouštěj kanál. Naštěstí okolní louky nádherně voněj směsí nejrůznějších bylinek, takže se na to chvilkama dá i zapomenout. A spát uprostřed takovýhle louky je fakt nádhera.
Ráno byla docela kosa a lehce pod mrakem. Anička nás vyštvala ze spacáků hrozně brzo. Čekal nás pořádně dlouhej úsek – údajně se vrátíme pozdě večer a sotva polezem. Začínali jsme ve Slunji. Je to prazvláštní místo – slévají se tady dvě řeky – Slunjčica a Korana. Problém je, že Slunjčica teče o nějakejch patnáct, dvacet metrů výš a do soutěsky Korany přímo uprostřed města prostě napadá v několika vodopádech. Je to hrozně zajímavý a projíždí se přímo pod tím. Počasí nám ráno moc nepřálo – ochladilo se a zamračilo, ale zase byla krásně teplá voda. Korana se s tou vodou bohužel taky moc nevytáhla. V soutěsce to ještě šlo, ale za městem se řeka rozlila do šířky a byla strašně mělká. Postupně se v ní objevovalo čím dál víc krasových stupínků. Ze začátku byly nizoučký a některý za tohohle stavu vody nešly ani pořádně přejet. Jel jsem na kajaku první a hledal cestu, protože stupně se táhly přes celou šířku řeky a většinou byl možnej jenom jeden slušnej průjezd. Místama byly jen pár metrů za sebou, takže jsme křižovali řekou sem a tam a chvílema si říkali, že to bude pěknej vopruz. Po nějaký době se před náma zjevily trosky mlýna a vysokej stupeň – spíš takovej útes. Anička na mě hulákala, že se to jezdí buď dámskou vpravo nebo hardcorovou vlevo. Nevěděl jsem, co mě čeká, tak jsem si vybral radši tu první. S problémama jsem se zmotal dolů a říkal si: „Jestli je tohle dámská, tak zaplaťpánbů, že jsem nejel tou druhou.“ Jel jsem se na to mrknout a – nebylo tam nic – jenom tak lehce něco přes dva metry skok do rybníka. Přesto jsme první loď poslali taky doprava. Byli to Pavel s Kačkou. Jezdí fakt dobře ale tady neměli šanci – sambu prostě dvakrát za sebou do pravýho úhlu nevohli, takže nakonec vyplavali a byli rádi, že se nepomlátili. Ostatní normálně naskákali s loďma z toho prahu dolů. Usoudili jsme, že za tohohle stavu vody se to asi nějak obrátilo a z dámský cesty je teď pánská. Dál byla řeka asi o něco užší, protože vody přibylo. Stupínky byly čím dál vyšší. Občas jsme k nim dojeli spletí rákosí, takže jsme cestu hledali někdy jen podle sluchu – kde to nejvíc hučí, tam to půjde. Několikrát jsme minuli trosky starých mlýnů, jinak bylo údolí absolutně bez civilizace. Krajina nádherná, řeka neskutečně čistá, vidět bylo do hloubky několika metrů, navíc se nám nakonec vyklubalo i sluníčko. Některý série skoků a skůčků byly fakt parádní. Ve střední části řeky přicházely jeden za druhým, jen pár metrů po sobě. Postupně se vzdálenosti prodlužovaly a i výška stupňů se zmenšovala. Už za šera jsme dojeli ke starému dřevěnému mostu, kde nás čekal René. Anička nelhala, fakt jsme měli dost. V kempu jsme ani nijak nečuřili – prostě jsme lehli, chvíli klábosili a pak vytuhli.
Ráno jsme opět vstávali dost brzo. Mělo se jet do Bosny na řeku Unu. Cestou jsme přibrzdili ve Slunji a nakoupili maso, že večer uděláme stejky. Pak na to René šlápl a cesta nám za okýnkama vesele ubíhala. Jenomže ne moc dlouho. Najednou se ozvala šlupka. René dupl na brzdu, vzadu se rozletělo okno a do auta nakoukla loď. To byla nakonec klika, protože za tu loď jsme vozejk, kterýmu se urval závěs, dobrzdili a udrželi na naší půlce silnice. I když – zase – kdyby zabloudil na tu druhou, mohli jsme vidět, co samby doopravdy vydrží. Hemžilo se to tam kamionama. Dotlačili jsme káru na parkoviště a zjišťovali co se dá dělat. Provizorně opravit to nešlo, jediná možnost byla sehnat novej závěs. Zjistili jsme, že nějaká správkárna snad je ve Slunji, takže jsme část lidí nechali u vozejku a s částí jeli zpátky. Ze správkárny se vyklubala odtahovka. Chlapík nám ale nakonec ten závěs někde vyšmelil, jenže byl o kus větší. Bylo to potřeba převrtat a vyvložkovat. Poslali nás za nějakým místním kutilem. Tomu to sice trvalo snad dvě hodiny, ale nakonec to nějak zbastlil. Když jsme konečně dojeli zpátky, našroubovali to na vozejk a po několika divokých manévrech na parkovišti zjistili, že to nejspíš funguje, bylo samozřejmě na cestu do Bosny pozdě. Anička rozhodla, že si sjedem Mrežnicu od místa, kde bychom měli zítra končit. Takže jsme se znovu vrátili do Slunje a zamířili do hor. Cestou bylo vidět čím dál víc pozůstatků války – rozstřílený, prázdný baráky, vybydlený vesnice, všechno zarostlý roštím – a do toho nás René krmil kecama o minách, který prej se všude tady kolem nacházej. Bohužel jsme pozdějc zjistili, že zas tak moc nekecal.
Mrežnica byla hodně podobná Koraně – modrozelená, čistá a bez lidí. Údolí bylo ještě možná o něco zavřenější. Voleje mezi jednotlivejma stupněma byly o dost delší, ale o dost vyšší byly i samotný stupně. Všude hejna rybek, vodní rostliny jak v akváriu a na větvích nad vodou se vyvalovaly želvy. Zhruba v půlce úseku nás čekal pohled jak z Pokladu na stříbrným jezeře – stupeň vysokej asi sedm metrů spadající do laguny pod ním na jedné straně korytem vymletým ve skále, na druhé vodopádem a pak ještě takovou tobogáno-peřejí. Ta měla bohužel v poslední třetině nízkou lávku, takže – pokud by se nám lidi náhodou dostali až tam, nejspíš by je to popravilo. 
Nakonec jsme lodě pustili dolů tím korytem a lidi naskákali za nima, aby je pochytali dřív, než dojedou k dalšímu, asi dvoumetrovýmu stupni. Já si vybral ten vodopád. Bylo to tak pěkný svezení, že jsem si ho sjel hned dvakrát. Trochu jsme se tam zdrželi, takže nás při další cestě už mírně tlačil čas – pomalinku se začínalo šeřit a dost se ochladilo. Z řeky jsme vystupovali ve velkým stylu – na břehu totiž stál týpek s tácem panáků a jakmile někdo vyskočil z lodi, hned do něj jednoho nalil. Pak pravil: „Ányčká, tákže – vy dvá grátis, óstatný po jédno éuro. A bylo to… Měl tam takovej mrňavej kempík obehnanej páskama, který ukazovaly, kde jsou miny a kde ne. Docela jsme koukali. Navíc právě z lesa vypochodovala parta chlapíků v pyrotechnickejch hadrech, naskákala do aut s nápisama „Razminiranje“ a odjela pryč. My naházeli lodě na vlek a chtěli taky odjet, než nám Radko, tak se ten chlapík, tušim, jmenoval, naúčtuje ještě něco. Jenomže Ducato ten kopeček jaksi nedalo. Museli jsme ven a tlačit. Cesta byla z obou stran lemovaná výstražnejma páskama a cedulema. Na kopci stál takovej kříženec tanku s buldozerem. Vepředu měl radlici s hřídelí, na který byly navařený řetězy – těma to mlátí do země a miny bouchaj. Moc pěkná věc. Škoda jenom, že fotky stojej za starou bačkoru, protože už byla tma jak v pytli.
Měli jsme namířeno na jakýsi nouzový tábořiště u řeky. Byl tam nějakej mejdan a my se tam samozřejmě nevešli. René nás odvez ještě kus po cestě k nějakýmu vojenskýmu prostoru na takovej plácek na vršku kopce mezi trnitejma keříčkama. Prej tam už jednou spali a nikdo nevybouch. Nasbírali jsme trochu dříví a přímo na cestě udělali oheň, na kterýmjsme nakonec těsně před půlnocí udělali i ty stejky.
Ráno bylo nesmírně vtipný pozorovat, jak každej řešil problém kam na záchod, když se bojí udělat dva kroky od cesty 🙂 Dnešnímu úseku Mrežnice Anička říkala přírodní aquapark a musím říct, že vůbec nekecala. Byla to fakt paráda. Stupňů nebylo zpočátku tolik, ale za to byly některý opravdu dost vysoký a členitý. Byly tam skokánky, vodopády, skluzavky a kdeco dalšího. Pod tím vždycky rybník, takže jsme tam mohli naházet lodě, v klidu si zablbnout a pak si pro ně doplavat. Škoda jen, že největší vodopád padal proti skále. Na to jsem si fakt netroufl, tak jsem se z ní aspoň nechal hodit. Pak se řeka zavřela do soutěsky, kde to bylo stupeň za stupněm – všechny sjízdný, vysoký, nádherný. Jedním slovem – krása. No a pak jsme vyjeli z lesa a byli na místě, kde jsme den předtím začínali. Tam už jsme jenom sbalili lodě, napakovali auto a mazali domů.
