Krounka a Horní Doubrava

Bohužel během noci z pátka na sobotu to tak nějak všechno odteklo a zůstaly akorát Stvořidla s průtokem kolem pětatřiceti kubíků ve Světlý. Krounka se držela přesně na limitu (20 cenťáků v Otradově) a Doubravě do limitu dokonce kousek chyběl. Danny začal otravovat s Kamenicí. Mně se tam fakt nechtělo, ačkoli si myslím, že mám na Kamenici za průtoku 20 kubíků (nebo kolik tam bylo) vyloženě vhodnou loď. Naštěstí Honzovi se tam taky asi moc nechtělo. Nakonec jsme se dohodli, že najdem něco na tady Vysočině, ale Stvořidla určitě ne. Takže buď Krounka, nebo Doubrava. Ta nám začala dokonce lehounce stoupat – asi jak přestalo mrznout. My jsme ale s Honzou chtěli vidět spíš Krounku. Honza, protože na ni má vzpomínky z dětství, já, protože jsem tam nikdy nebyl, tak abych udělal něco pro WorWaně a očíh to. A Danny se, chudák, podřídil. Vyrazili jsme teda na Hlinsko. Na nástup do Kutřína je to z Brodu asi padesát kiláků, takže jsme tam byli za slabou hodinku. Řeka moc divoce nevypadala, ale říkali jsme si, že až se to zařízne do skal, bude to lepší. (podle popisu 10 km WW 2 – 4). Skočili jsme do hydra, předali auto Jardovi, kterej jel s náma jako řidič a vyrazili na vodu.

Začátek připomínal o dost mělčí Doubravu pod Pařížovem, ale po chvíli se to pěkně sklopilo a řeka svižně mazala z kopce. Bohužel – nevím, kdo vymejšlel ty limity – ale do v pohodě sjízdnýho stavu jí (podle mě) chybělo ještě minimálně dalších dvacet čísel. My s Honzou jsme ještě nějak jeli, ale Danny, kterej je o dost těžší, se v jednom kuse otloukal o šutry. Byla to škoda. Ta řeka má fakt pěknej spád, spoustu vodácky zajímavejch míst, krásný okolí, jenom ten limit je prostě blbost. Takže jsme každou chvíli v plný rychlosti nakouřili nějakej šutr, kterej nebyl vidět. Asi po šesti kilometrech jsme se dohodli, že z toho vylezem. Někde v těch místech měla bejt jakási 3-4 kaskáda, ale buď jsme ji za tohohle stavu tak nějak přehlídli, nebo nevim…

Měli jsme docela dobrej čas, takže jsme se dohodli, že zajedem na Bílek a omrknem Doubravu. Laguna pod mostem sice plná nebyla, ale řeka tekla mimo břehy a vypadala docela dobře. Došli jsme až k lávce na začátku. Chybělo k ní tak 10, 15 čísel. To mi připadalo dobrý. Shodili jsme lodě a už jenom s Dannym vyrazili. Honza šel spát.

Řeka byla taková nezáludná, sem tam nějakej strom, ale nic, co by nešlo objet. Tentokrát jsem už věděl a nesplet si soutěsku s Mikšovou jámou, ale stejně jsme jednou lezli na břeh zbytečně, protože jsem ji od Mikšovky čichal za každým rohem. No – a vono furt nic. Nakonec jsme ji v pohodě poznali, prohlídli, usoudili, že ne, a v klidu přenesli. Na stráních už nebyl sníh, jenom sem tam led, takže i výšlap po kopcích s lodí na zádech nebyl žádnej hardcore.

Pod soutěskou jsme si to prohlídli, odnesli lodě co nejblíž k poslednímu skoku a vyrazili. Prohodili jsme se – Danny jel první – a dobře jsme udělali. Já totiž jel až k zatáčce jak to prase. Naštěstí místní vodník asi zase spal a nechal nás v pohodě projet. Dál bylo už jen pár zajímavějších míst a pak jez, kde jsem málem skočil na pořádnej špalek, kterej se v něm motal. No a potom Jarda s kamerou a už jsme vystupovali. Večer jsem dodatečně zjistil, že Doubrava v tu chvíli měla necelých 5,3 kubíku, takže jsme se i do toho limitu vešli 🙂