Tak, kamarádi, konečně nazrál čas zmínit se několika slovy o vodácko-cyklistické výpravě, kterou jsme podnikli na jaře letošního roku. Odkládal jsem to opravdu dlouho. Sorry…
Volba padla, ostatně jako téměř vždycky, na první květnové dny, kdy už je většinou opravdu pěkně. Příjemným bonusem bývá i státní svátek coby den pádlování navíc. Poslední dobou nám mezi WorWani ubývá pádlerů, zato se nebývale začíná rozmáhat cyklistická frakce. Nutno říct, že právě kvůli šlapálistům a zejména nepřipravenosti našich vozidel přepravovat takové věci, jako jsou jízdní kola, jsme onoho květnového pátku (nebo co to vlastně bylo za den) vyrazili vstříc dobrodružství se značným zpožděním. Zcela specifickou kapitolou byl i výběr destinace, bo místo nedalekého Rakouska, jsme nakonec kvůli počasí srdnatě zamířili až do daleké Bosny. Ale nebudu předbíhat…
Rozpádlování mělo proběhnout cestou na slovinské Krce. Do Žuženberku jsme dorazili relativně v pořádku, dokonce jsme snad ještě chvíli pokračovali v lehkém mejdánku na místním pódiu. Ráno nás pak uvítalo usmívající se sluníčko ozařující svými paprsky starobylý hrad a okolní kvetoucí kopce. Všechno nasvědčovalo krásnému dni strávenému na krásné vodě. A taky tomu tak bylo. Ne, že by se Krka zrovna vylévala z břehů, ale všechny její stupně byly dobře sjízdné, bylo nádherně teplo a myslím, že si to užili úplně všichni. Dokonce i cyklisti Miras s Michalem drápající se do místních krpálů. Sešli jsme se na našem obvyklém výstupním místě a dopřáli si obligátní gulášek a pár pivek. Pak jsme navázali lodě a kola a vyrazili dál – do našeho oblíbeného přístřešku na břehu Korany.
Cesta rychle uběhla a za nějakou tu hodinku už jsme sjížděli ze silnice a natěšeně hledali cestu k řece. Pohled z vršku stráně však byl tak trochu jiný než vždycky. Jo – Korana byla rozvodněná jako kráva. Každopádně jsme sjeli dolů a to i přes Prokopovu hrůzu z toho, že když řeka ještě stoupne, už se nedostaneme zpátky. Naštěstí voda od té chvíle už, byť velice pomalu, přece jen klesala. Počasí bylo pěkné a několik korbílků pěnivého moku zaplašilo veškeré chmury. Večer jsme si moc pěkně zahráli.
Ráno jsme si přivstali, protože už zvečera padlo rozhodnutí, že za tohohle stavu je nesmysl trápit se na Koraně, a vyrazili jsme do Bosny na řeku Unu. Tam ještě nikdo z nás nikdy nebyl, takže jsme po překročení hranice s hubou dokořán čučeli na všudypřítomné mešity a přeci jen o dost tmavší obyvatelstvo. Řeka pak byla naprosto úžasná. Průzračná, azurově modrá – a ke všemu tomu ještě pořád tekla. Některé peřeje nás vyloženě nadchly. Užili jsme si tady fakt parádní den a k večeru se vrátili zpátky na Koranu. Ta mezitím zase trochu opadla, ale pořád to tak nějak nebylo ono. Rozhodli jsme se, že jestli do rána neubude opravdu výrazně, uděláme si sanitární den a sjedem si jen úsek ze Slunje k přístřešku.
Po probuzení jsme zjistili, že zázrak se samozřejmě nekonal a navíc se v noci zkazilo počasí. No nic, i tak jsme si to hodlali užít. Ve Slunji jsme pokoukali na soutěsku v Rastoke. Vařilo se to tam tak, že by se tam nikdo z nás neodvážil. Nasedli jsme až pod ní a frčeli dolů. Vody bylo tolik, že z hromady drobných stupínků v širokém úseku hned za městem byly znát jen ty opravdu největší. Celá cesta zpátky nám určitě netrvala víc než nějakou hodinu a půl. U přístřešku ještě nikdo nebyl. Ani cyklisti, ani řidič. Teda jeden vlastně jo, ale ten s námi přijel po vodě, takže nám byl k ničemu. Našli jsme tedy pár piv a zahájili sanitární den. K odpolednímu dorazili cyklisti. Oba měli oči navrch hlavy a byli nadmíru spokojení. My pořád pošilhávali po řece, která stále nechtěla moc klesat. Nakonec jsme usoudili, že ráno bude moudřejší večera.
Ráno bylo zamračené a mlhavé. Vody bylo pořád zatraceně dost. Pafka by jel, ale mně se to nechtělo líbit. Vidina celého dne na řece za těchhle podmínek mě nenaplňovala důvěrou. Bábe pravil, že vynechá a tuším, že Pepin o tom mluvil taky. Nakonec jsme se dohodli, že se zajedem podívat na Kupu. Nebylo to tak daleko, de facto po cestě zpátky – a navíc to bylo jedno z mála míst, kde nehlásili úplně celodenní déšť. Tož jsme vyrazili. Cestou jsme přibrzdili v Karlovaci v muzeu vojenské techniky a pak zamířili zpátky ke slovinským hranicím. Ale ouha. Od celnice v Brodu na Kupi se po celém břehu řeky táhl vysoký plot s ostnatým drátem. Novinka – zábrana proti migrantům. Dost v nás hrklo, nicméně jsme jeli dál. Naštěstí po nějakých osmi, deseti kilometrech skončil. Dojeli jsme k bývalému hotelu u Osilnice. Nástupní peřej vypadala dost famózně. Kupa totiž nedostatkem vody taky zrovna netrpěla. Gumáci to napálili prostředkem, kterej končil slušnou žumpičkou. My srábci kajakáři jsme to od půlky tak trochu ojebali dámskou cestou, protože se nám ten konec fakt nechtěl líbit. Dál řeka celkem svižně tekla a ukázala nám ještě několik pěkných míst. Teď nevím, jak se jmenoval konec (Grintovec?). Tam jsme si dali zase po gulášku a uvažovali, jak to pojmout s cestou domů. Voda už další den nehrozila, ale jet celou noc a být doma ráno, se nám taky moc nezdálo. Tož jsme se stavili v obchodě, koupili si několik kartónů Guinnesse a zamířili znova do Žuženberku. Tam jsme prožili vysoce poetický a intelektuální večírek a ráno, již zcela sportovně i duševně vyžiti, konečně vyrazili domů.
Bylo to hezký 🙂
No ovšem. To jsem si hned myslel, že to videjko z Krky nepřijde nazmar. Jinak dobrý, díky. prokop