WorWaní Rakousko 2015

Autor článku: Slůňa

Skupina budoucích pádlujících legend se opět rozhodla poměřit síly s matkou přírodou.

Tentokrát jsme měli na mušce řeky okolí Salzburgu, Tyrolska a Korutan.

Členové výpravy:       

Worwaní: Bába, Dáňa, Dejv, Slůňa, Karel, Pafka, Militant, Pepin a báječní saporťáci Tom a Mišál

Povoďáci: Ježíšek a jeho krásné kajakářky Anička, Adélka a Bára. Dále Toník a psi Woody a Čiko.

1. den

Hned po práci ke mně domů přijel Ranečák. Společně jsme vyrazili na nákup do Kauflandu. Nakupovali jsme už jenom jídlo. Alkohol jsem už měl nakoupený z předešlého dne. Po porovnání účtenek jsem zjistil, že jídlo je zanedbatelná položka oproti alkoholu. Kája se k nám připojil před Kaufem. Potom jsme vyzvedli Bábu a frčeli k Dáňovi. Tam jsme navázali kajaky na vozík a vyrazili ke mně pro loď. Po cestě jsme málem ztratili Kájíkův kajak (uvolnily se popruhy). Potom zpět k Daníkovi. Tam už byl i zbytek výpravy, tak jsme dobalili zbytek proviantu a popojeli do Kříže pro Míšála a pivní set. V další vesnici nám opět upadl Kájíkův kajak (s vázáním lodí na vozík nemáme moc zkušeností). Tentokrát jsme obmotali lodě vším, co bylo po ruce.

Odtud už jízda pokračovala bez problémů. Muzika duněla a víno teklo proudem. Teleport proběhl dokonale. Najednou jsme byli v Rakousku na nějaké louce a objímáme se s Ježískem a jeho děvčaty. Co si pamatuji, tak mejdlo ještě chvíli pokračovalo. Povoďáci už nás ale nedohnali, měli jsme příliš velký náskok. Nasoukali jsme se do spacáku a upadli do komatu.

2. den

Ráno nás čekalo brutální probuzení. Přiběhl na nás nějaký místní hulvát, řval na nás něco německy a ukazoval na louku. Moc jsme mu nerozuměli, akorát „cén minutn“ a policie. To nás donutilo hodně rychle opustit nocleh a přesunout se na nedaleký nástup na řeku. Asi za 3/4hodiny kolem nás přejelo policejní auto a jelo k louce, kde jsme nocovali. Pak se vracelo a zastavilo u nás. Militant ovládá bravurně němčinu, a tak šel vyjednávat. Míla jim něco říkal a oni se smáli, mávli rukou a pronesli něco v tom smyslu: „ No jo, to je starej Bauer, ten prudí pořád“. Zamávali nám a odjeli. Oddechli jsme si.

Posnídali jsme, uvařili kafíčko a hurá na řeku. Dneska byl na pořadí Saalach. Naskákali jsme do lodí a vyrazili. Tentokrát všichni. Toníka hlídali šoféři. Řeka byla vodnatá s velkými vlnami (splachovačka). První polovina řeky byla moc pěkná. Některé pasáže mohly mít tak obtížnost 3. Vše jsme zdolávali bez problémů. Akorát Kája a Pepin si zaplavali, bylo to ale na konci nejtěžší peřeje, takže v pohodě. Druhá část řeky už byla hodná. Adélka se tam dokonce i nudila. Na výstupu nás čekali saporťáci s ohřátým guláškem (luxus). Nadlábli jsme se a čekali, až se vrátí z vršku auta. Přijel akorát Míšál a Ježíšek. Adélka se jim po cestě ztratila. Neměla mapu ani navigaci. Trvalo jí to asi půl hodiny, než nás našla (a pak že ženský nemají orientační smysl).

Čekal nás ještě 150 km přejezd do východních Tyrol do města Lienz. Po cestě se opět čuřilo. Bába, Dáňa a Karel se načnuli pěkně. Dáňa za to ale nemohl, protože to do něj Bába lil. Karel se zlil sám. Já jsem měl zdravotní pauzu, protože mě pálila žáha. Ostatní auta byla taky docela fit. Ubytovali jsme se v kempu. Kempař nám vyčlenil odlehlé místo v rohu kempu. Hned jsme mu voskvótovali přístřešek na traktor. Ranečák roztopil gril (militant ho osobně vyráběl) a párty mohla začít. Kluci vytáhli kytary a trochu jsme si zabékali. Anička nám vyprávěla nějakou historku o hospodské rvačce a názorně to předváděla na své sestře Adélce. Několikrát jí chuděru chytla pod krkem a pak jí bouchla hlavou o trám. No, byly z toho slzičky. Některým to bylo málo, a tak si natáhli mezi stromy lajnu a šli se mrzačit tam (dnes vyjímečně bez následků). Spát jsme šli vcelku brzo, únava z „pádlování“ byla znát.

3. den

Ráno nás vytáhlo sluníčko ze spacáku. Začínal nádherný den, pro všechny kromě Kájíka.

Ten se trápil s kocovinou. Posnídali jsme a jeli se mrknout na Drávu. Na vršku byla suchá. Popojeli jsme níž a tam se řeka zdála sjízdnější. Dohodli jsme se, že první sjedeme nedaleký Isel a potom dáme Drávu. Při přejezdu na Isel jsme přejeli nástup na lehčí úsek. Prohlídli jsme si i úsek pod Iselkataraktem. Byl o stupeň těžší než spodek. Za mohutného hecování od Povoďáků jsme se rozhodli, že sjedem těžší vršek (obtížnost 4) a pod ním se k nám připojí ti méně odvážnější. Kájík to vzdal hned, Pepin se nechal ještě chvíli přemlouvat a pak to také odpískal. Takže zbytek jel od vršku.

Vytvořili jsme skupiny. První jela naše, Dáňa, Bába a já. Za námi Militant, Pafka a Dejv. Potom Honzík, Bára, Anička a Adélka. Najeli jsme do vln a začalo to. Vlny jak almary, válce samej kovář. Každou chvíli mě přelila vlna hlavu a stěrače mně to nebraly. Hrůzou jsem zapomněl zavřít hubu, a tak mně vlny vyplachovaly mandle. Můj cíl byl jasnej – PŘEŽÍT.Valil jsem to za Bábou a Dáňou. Bábu přede mnou sežral velkej kovář, vylehl a ustál to. Já jsem nakouřil podobnej o chvíli déle. Trochu mě stopl, ale vyhrabal jsem se z něj. Na Dáňu jsem neviděl. V nejbližším vracáku jsme počkali na druhou partu. Přijeli všichni, a tak jsme uvolnili vracák a frčeli dál. Za zatáčkou jsem se otočil a druhá parta za námi nebyla. Zahlédl jsem v dáli nějaký zmatek.

Jelikož síla peřejí nepovolila, pokračovali jsme dál. Zastavili jsme v nejbližším vracáku (to už byl nástup na lehčí úsek) a rozestavili záchranu. Dlouho se nedělo nic a pak se v dálce objevil kajak bez posádky a za ním Ježíšek a Adélka. Dohadovali jsme se, jestli zaplaval Míla a nebo Bára. Kajak byl odloven a po břehu dorazila přitopená Bára. Jak se nám už dříve svěřila, ještě neskousla čerstvé zážitky z Labe, které jela před 14 dny. Tam se také přitopila a potloukla. Morál u ní poklesl.

Nicméně opět sedla do kajaku a jela dál (ale, už bez svého kouzelného úsměvu). Kájíkovi, který je mnohem zkušenější, a kvůli bezvýznamné kocovině nejel, tak vytřela zrak. Pak už byla voda lehčí. Zavřel jsem hubu a začal si konečně užívat vodu, o které bezpečně vím, že na ní mám.

Teď zazářil Pafka, který vršek zvládl (na to že 3 roky neseděl v kajaku, klobouk dolů) a na lehčím spodku dvakrát zaplaval (tomu se říká usnout na vavřínech). Já jsem si střihl ještě bojového eskymáka na vlně, které se Daník vyhnul a Bába jí nakouřil na komoru. Řekl jsem si, když to dal Bába, dám to taky. Bohužel jsem nenajel úplně rovně a ve snaze to zachránit jsem udělal blbej náklon. A už jsem tam byl. Hned jsem se srovnal na eskymáka a zabral. Jaké bylo moje překvapení, když ve ¾ obratu zmizela opora pod pádlem. No nic, opět srovnat a znova. Tentokrát to vyšlo. Ježíšek mi potom vysvětlil, že prvního eskymáka jsem dal na vršku vlny. Pak už se nic moc nedělo. Na pěkných vlnkách jsme se došplouchali k saporťákům.

Tam jsme navázali kajaky a jeli na Drávu.Rozhodli jsme se, že pojedeme jenom slalomku. Nasedli jsme na přítoku z elektrárny a frčeli dolů. Pustili jsme se do tréninku nájezdů do vracáku, výjezdů do proudu a traverz v proudu. Některým to šlo lépe, jiným hůře. Pafka si opět zaplaval. Přiznám se, že i já měl problémy (manévrování není moje silná stránka). Po sjetí slalomky převládalo ve všech nadšení. Navázali jsme lodě a přesunuli se opět do Lienzu do kempu.

Roztopili jsme gril a začali čuřit. Bába se rozhlédl kolem, poplácal Daníka po rameni a pravil: „Dnes budu tvůj osobní someliér“. Bylo jasné, že Daník bude mít náročnější program než ostatní. Večírek byl v plném proudu a kapela se stihla vyřadit z provozu dříve, než vůbec vyndala nástroje. Daník podnikl zoufalý pokus setřást Bábu a šel předvádět cirkusová čísla na lajnu (Bába takovéhle plýtvání energií neuznává, zdržuje to od konzumace alkoholu). Bohužel už nebyl úplně fit, a tak při skoku na lajnu přes ní přepadl a obličejem vyrobil v trávě krtinu. Pak ho lajna vymrštila zpět a udělal salto mortale. Dle vytřeštěného výrazu jeho tváře bylo vidět, že to tak neplánoval. Ohmatal si nos (zlomenej nebyl), ale to už si ho vyzvedl Bába, aby mohl pokračovat v alkoholové terapii. Zbytek večera probíhal ve stejném duchu.

4. den

Ráno bylo opět nádherné, pro všechny až na Daníka. Bába odvedl kvalitní práci. Posnídali jsme, rozloučili jsme se s kempařem (Míla mu neopomněl přisypat sůl do rány kvůli včerejšímu vyhranému hokeji Česko versus Rakousko) a odjeli zdolat řeku Gail. Po cestě jsme museli zdolat dva alpské hřebeny, to znamená 2x serpentýny nahoru a dolů. Z Daníkova místa se ozývalo jen úpění.

Na nástupu Gailu jsme prohlídli řeku. Worwaním se líbila, Povoďákům se zdála lehká. Nasedli jsme do lodí (tentokrát i Kája, Pepin opět ne). Přidal se k nám starší rakušák. Tvrdil, že zná řeku, a jestli bychom ho potom nesvezli zpět na nástup. Souhlasili jsme. Pustili jsme se po proudu dolů. Peřeje byly lehké, pěkné vlnky a krásná krajina. Trochu bych to přirovnal k Salze.

V půli trasy nás najednou rakušák stopl. U blízkého mostu byl velký válec přes celou řeku. Prý se dá jet jenom vlevo, ale hodně lidí tam zaplave. Šli jsme si ho obhlídnout, nevypadal moc dobře. Worwaní a Bára se rozhodli, že ho přenesou. Já bohužel parkoval kajak mezi Ježíškem a Adélkou. Po pár minutách přemlouvání jsem podlehl a kývl, že pojedu.

První jel Ježíšek, za ním Adélka a pak já. Ostatní postavili záchranu. Když Ježíšek vjel do válce a začal v něm vylehávat a po něm Adélka to samé, nebylo mi do smíchu. Pokukoval jsem po břehu, že vystoupím. Bohužel už to nešlo. Tak jsem to rozpádloval a nakouřil to do něj. Válec mě okamžitě stopl a začal mě rvát na pravou stranu, kde měl největší sílu. Začal jsem hrabat jak o život. Ještě že je na mé řeznické tlapy spoleh, vyhrabal jsem se ven a rozdejchával mrtvičku (Nebo to byl adrenalín? Čert ví).

Po nás jel rakušák. Ten stejné štěstí neměl. Válec ho chytl a zaplaval si. Záchrana ho odlovila. Potom jela Anička. Normálně vjela do válce, ladně jej prořízla a ukázkově zastavila u nás. Dostali jsme od ní vynadáno, co v tom válci provádíme. Málem kvůli nám nejela a ono je to přitom brnkačka. Už jsme chtěli sedat do kajaků, když se přiřítili tři rakouští kajakáři a na voči to hvízdli do válce. První dva to bufli a projeli. Poslední (holka) tam zůstala. Nátáhlo jí to doprava a tam se točila ve válci. Kajak to vyplivlo a ona se točila dál. Míla jí okamžitě hodil házečku. Hned se chytla a vytáhl jí ven. Ukázková záchrana. Míla se vytáhl!!!

Zbytek řeky už byl příjemné svezení. Akorát Míla si tam zaplaval v nějaké bezvýznamné vlně (sranda musí být). Na výstupu už na nás čekali saporťáci s Toníkem. Ten byl opět hodný. Ohřáli jsme gulášek, nadlábli se, vyvalili se na louku a opalovali se. Mezitím se vrátila auta z vršku. Navázali jsme lodě. Čekal nás přejezd (asi 150 km) na řeku Salzach. Při nasedání do aut mi najednou někdo zaklepal na rameno a ozvalo se známé: „Slůňo, dneska budu tvým osobním someliérem, pojď si sednout ke mně dozadu“. Zatuhl mi úsměv a kradmo jsem mrkl na ještě zeleného Daníka.

Dalo mi hodně práce přemluvit dobrotivého Bábu, že mám dlouhé nohy a dozadu se nevejdu. Bábu to nevyvedlo z míry a svojí péči rozdělil na všechny členy posádky stejnou měrou (kromě řidiče). V militantní oktávce se mezitím rozjelo ukrutný mejdlo. Asi po 10 minutách jízdy už volali, že jim došla zelená, ať jim dáme tu naší. Nedali jsme, sami jsme měli málo. Když jsme dojeli do kempu na Salzachu, Worwaní už byli opět v rauši. Povoďáci jako obvykle střízliví. Rozjela se opět grilovačka a udělala se rekapitulace zásob alkoholu. Bylo ho zoufale málo. Naštěstí se ještě odněkud vyšťáralo pár lahví, takže o zábavu na večer bylo postaráno.

Kapela začala hrát a společnost se výborně bavila. Bára s Adélkou začaly tančit  ( moc hezký pohled na ně byl). V noci se dost ochladilo a Worwaní začali jeden po druhém odpadávat do spacáku. Míla se do něj nemohl trefit. Pafka se nabídl, že mu pomůže, Míla mu na to odpověděl: „Děkuji za ochotu, ale do spacáku si nableju sám“. Poté se mu podařilo rozepnout zip, zalezl a vytuhl. Zbytek večera už Povoďáci čuřili bez nás.

5. den

Ráno bylo nádherné, pro všechny až na Ježíška. V noci asi snědl něco zkaženého, nebylo mu dobře. Vymluvil se, že Salzach je moc jednoduchý, a proto nepojede. Tentokrát se pochlapil Pepin a sedl opět do kajaku. Popojeli jsme na nedaleký nástup. Naskákali do kajaků a frčeli dolů. Salzach nás nepřekvapil. Hodná řeka s pěknými peřejemi. Pro začátečníky dokonalé. Však Pepin si poprvé užil vodu bez strachu. V prostředku trasy za mostem bylo těžší místo. Rozbořený jez s velkými vlnami. Vypadal hrozivě, ale průjezd byl jednoduchý. Pak už jsme se až do konce houpali na vlnkách. Na výstupu nás čekali saporťáci s obědem. Udělali jsme skupinové foto na web, snědli oběd a nastalo smutné loučení. Padli jsme si s Povoďákama kolem krku, uronili kroupu a vyrazili k domovu. Ježíšek nám věnoval láhev vína a tak jsme měli asi na 10 minut zábavu.

Děkuji, kamárádi, za příjemně prožité chvíle po vašem boku. Slůňa

P.S.

V autě mi zůstaly dvoje dámské kalhotky (lehce použité). Jedny krajkové, jedny sportovní. Má tolerantní žena je bez řečí vyprala. Tak si je u mě může majitel nebo majitelka vyzvednout.