První ročník novodobé Matyldy – t.j. dobrodružství roku 2012

Přátelé, kamarádi,

při procházení se noťasem jsem narazil na dávno již zapomenutou nicméně nikdy nevydanou zprávu o naší první novodobé Matylďácké plavbě. Je toho tak půlka, bůhví jestli si ještě vzpomenu na oné události, na které se člověk snaží nasilím zapomenout, a někdy to dopíšu.

Každopádně zde je to co jsem v doznívajícím stínu událostí roku přeminulého sepsal:

Bude tomu už pár dnů, co jsme se vrátili z další podařené výpravy, kterážto se nevyhnutelně zapsala do srdcí a duší těch, kteří se jí účastnili, alespoň koutkem oka zahlédli, nebo o ní jen špičkou ucha zaslechli.

Nebudu začínat tím, jak dlouho jsme se domlouvali, že opět obnovíme krásnou historii splavování Sázavy na voru, neb to již ani sám nevzpomenu. Ale počítat se to dá na roky, možná i pětiletky. Když to ale zkrátím, datum realizace se přiblížilo a vypadalo to téměř až dokonce, že pojedeme v plném počtu. Původní domluva byla následující: ve čtvrtek večer se vlakmo dopravíme do kempu Horka II, kde se seznámíme (já, Karlos, Pafka a Miras), následujícího dne ráno vytvoříme plavidlo a vydáme se vstříc dobrodružstvím, zakončených úspěšným vplutím do Českého Šternberka.

A realita? Ve středu volá Karlos, že musí v pátek v 13h na pohovor, takže se přidá odpoledne. Říkám si dobrá, postavíme vor ve třech a Kájíka si po cestě vyzvedneme. Ve čtvrtek dopoledne volá Pafka ze Slovenska, že dorazí až později, jestli bych prý nevzal Mirase (vlak se změnil v auto) a že se večer dopraví. Sice že musí být ráno u šéfa na chatě u Šternberka, ale že tam pojede z kempu a brzo se vrátí. Říkám si dobrá, počkáme ráno na Pafku, postavíme vor, vyrazíme a cestou nabereme Káju. Ve čtvrtek odpoledne volá Pafka, že už jede ze Slovenska, takže bude v Brodě dřív. Dodává však, že musí být v pátek ráno v kanceláři a až potom musí jet k šéfovi na chatu, auto nechá ve Šternberku a vlakem dojede do kempu v Horce, kde už budeme mít postavený vor a on se na něj přidá. Říkám si dobrá, kamarádíčkové, seru na vás, volám Mirasovi a domlouvám se s ním, že ho vyzvednu večer v HB, odsuneme se do Horky, seznámíme se (já a Miras) ráno postavíme vor, vyrazíme a ať si nás na vodě najdou.

Mirásek byl hned pro a když jsem k němu ve čtvrtek večer kolem šesté dorazil, byl už s natěšeným výrazem malého chlapce připraven na cestu. Pár minut po odjezdu začal Miras hledat telefon. Jelikož po kapsách nebyl, zastavili jsme s tím, že určitě bude v báglu. Tam nebyl, takže jsme jeli zpět. Doma taky nebyl. A náhle, jako boží vnuknutí, nás napadlo zkusit zavolat. A hle, telefon byl v autě, ukrytý pod sedačkou. No nic, pěkné zpestření hned v počátku a potom už hurá do Horky. Po cestě následovala zastávka u McPenny pro pár nábojů do auta pro Mirase a do Horky jsme dorazili něco k osmé.

Hospoda hlásala na ceduli, že zavírají v 9, nicméně po chvilce přemlouvání a vyhrožování nám slíbili výtočnost až do půl jedenácté. V mezičase se už ohlásil Danny, že je na cestě i s Matyldou. Dorazil lehce za šera i s Džuzbou (asi tak nějak se to může psát). Pomohli jsme jim vyložit lodě, když v tom se přihnalo druhé povoďácké auto, a z něj se na nás usmívalo několik známých i neznámých tváří, že prý se na nás museli přijet podívat. Někdy kolem půlnoci dostal Danny nápad, že by bylo fajn nafouknout Matyldu. Neměli jsme sil mu odporovat, tak jsme zapnuli do nočního klidu provázeného cvrkáním cikád, hučením jezu a romantického pobrukování od vzdálené kytary kompresor a začali hustit. Každou chvilku jsem čekal, kdo na nás vyletí a nevybíravými slovy zneuctí.

Ještě za tmy jsme zalehli a noc přečkali pod provizorní stříškou, neb celou noc propršelo. Ráno to nebylo lepší, ale my highlandři z Vysočiny jsme otrlí a v takovémto počasí odkojení, takže po lehké snídani následovala krátká pracovní porada a potom hurá do stavby Matyldy. Stavba celého plavidla byla celkem dobrou zábavou pro kolemstanující. Co chvilku jsme byli vystavováváni otázkám typu: Co to ty vole je? Co s tim budete dělat? To jako plave? Atd… Je pravda, že na tu poslední otázku jsme neměli úplně jasnou odpověď ani my, ale po hodině utahování, spojování a prvním ranním pivku přišla TA chvíle kdy první vlnky ošplouchly dno a my s úlevou zjistili, že PLAVE!

Dali jsme echo Pafkovi, že vyrážíme a přibereme ho ve Zruči. Říkali jsme si, že vlakové nádraží musí poznat každý blbec a že bude z vody určitě vidět. Následovalo seznamování s jízdními vlastnostmi naší Matyldy a byli jsme mile překvapeni, jak se odzadu dá krásně vodit, o hbitých manévrech ani nemluvě. Pozorně jsme přitom obhlíželi okolí a hledali vlakové nádraží, kam nám měl dorazit Pafka. Asi po 2 hodinách plavby najednou vidíme, jak proti nám jede vlak. Máváme strojvedoucímu a máme radost, že nám odpovídá zahoukáním. Najednou Miras říká – „ty vole to je Pafka“, a má pravdu. Ten kluk visel z okna pravděpodobně už jen za kotníky a pískal vo sto šest. Taky jsme mu zamávali, bereme telefon a voláme mu. Krapánek jsme přejeli, takže čekáme cca 15 minut, než k nám Pafka doráží. Naskakuje, snaží si nacpat věci do barelu, načíná si pifko a valíme dál. Odpoledne dorážíme k občerstvovně u jezu. Do cíle nám potom zbývá už jen nějakých 8 km, takže při naší průměrné rychlosti 2 km za hodinu je to na krásné 4 hoďky plavby. Koukáme, jak všechny lodě přetahují přes korunu a pomalu s Pafkou začínáme přesvědčovat Mirase, že Matylda zvládne i šlajsnu, která je viditelně ucpaná kládou a končí v na pohled kam oko dohlédlo neprostupným roštím. Trvalo nám to cca 6 piv, než Mirásek odevzdaně zrezignoval. Mezitím nám volal Karlos, že už utíká na vlak. Směrujeme ho do kempu nad Kácovem, že tam na něho budeme čekat. Za 2 hodiny nám volá, už z Chrudimi a diví se, že jsme pořád ještě v tom samém kiosku. Za další 2 hodiny nám opět volá, že bude za hodinu na místě. Moc mu toho už neříkáme, sám poznává, že jsme ještě stále v tom samém kiosku. Odevzdaně nám nadává, následují výčitky, atd… Prostě klasická hysterická scéna alkoholika na suchu. Telefon končíme slibem, že dopijeme a vyrazíme.

Jak řekli, jak udělali. Jakmile jsme dopili další pivo, pomohli jsme si na vor a vjíždíme do šlajsny. Nebudu popisovat, co se tam stalo a jak to dopadlo. Máme z toho video, takže kdo přijde na letošní Galavečer, bude mít možnost shlédnout to peklo. Ale přežili jsme to. Následovala doplavba za Kájou do kempu. Cestu jsme si ještě zpestřili lahvinkou čiré lihoviny, které se Miras od rána bránil. Za doprovodu mého hraní na kytaru a romantického svitu měsíce dorážíme kolem 22 hodiny k jezu nad kempem ve kterém plánujeme nocovat. Už z dálky je vidět povlávající postavička na břehu. U jezu ještě předvádíme všelijaké kejkle jako například můj pád s kytarou v ruce z Matyldy nebo Mirasův pokus o naskočení na vor z kozy, kterého zastavila až ta protilehlá koza číslo 2.

Při přistávání nás vítá Kája s širokým úsměvem na tváři a s historkou, že nám vezl jako dárek flanděru zelený ale že v kempu zavřeli kiosek, jelikož tam byl jediný host, a jak se nudil a nemohl se nás dočkat, tak ji ztrestal. Věříme mu. Společně rozděláváme oheň a pokračujeme v romatickém večeru, později už jenom já a Kája, až do pozdních hodin, koukajíce na měsíc, který odráží své stříbrné paprsky na hladině pod hučícím, téměř až burácejícím jezem. Spát jdeme někdy ke 3 hodině ranní.

Ráno, cca v 6:30, mě někdo budí. Je to Kája. S lehce opileckým výrazem v tváři a hlase se mě snaží přesvědčit ke vstávání. Posílám ho do prdele. Slaví neúspěch i u ostatních členů expedice a ještě než opět usínám, vnímám něco jako výhružky, že prý si za to můžeme sami. Když kolem 9 vstáváme, nevěříme svým očím. U skomírajícího ohně sedí usmívající se postavička, které už není ani rozumět. Oddělená slova jsou problém, o celých větách ani nemluvě. Jak jsme ho ráno odbili, vzal si k sobě z večera načatý 5l kanďák vína, sedl si k ohni a snažil se zabavit. Povedlo se mu to.  Nahazujeme věci na vor, Kájíka koupeme v Sázavě a vyrážíme do Kácova, kde máme v 10 (nebo v 11 – nejsme si zcela jisti) sraz se Slůňou.

…v případě zájmu dokončení příště…