V neděli ne 9. září L.P. 2007 jsme s Karlosem a Bábou vyrazili na Sázavu zaškolovat worwaní nováčky Slunce a Monču. Oba se náramně těšili na Teplou a nás trochu děsil fakt, že oba dva seděli v kajaku akorát na rybníce a Teplá teče už za týden. Chtěli jsme si dát náš oblíbený klikatý úsek za Přibyslaví. Jelikož už ale několik dní pršelo a ze všech koutů republiky hlásili povodně, noc předtím jsem téměř nespal. Obestíraly mne chmurné představy, kterak taháme Slunce zaklíněné pod stromem, jak k smrti vyděšená Móňa krysí v pětkový peřeji a tak podobně…
Hned na úvod nás v Přibyslavi polapila policie a já musel dejchat a Bába hledat papíry od auta. Shodli jsme se pak na tom, že obráceně by to bylo asi dramatičtější. Bába byl po pitce a u mě v autě se zas věci menší fotbalového míče prostě nedají najít…
Pod mostem rostly kopřivy a bodláky. Co nás ale trochu zarazilo – nebyla tam Sázava. Kdybych ji tam před půl rokem na vlastní oči neviděl, myslel bych, že jsme se spletli. Po chvilce hledání jsme ji mezi kopřivami našli a dokonce se na ni vešly i lodě. Poté, co jsme předrncali po šutrech úvodních několik desítek metrů, jakás takás voda se přece jen objevila. Dokonce stačila i na to, aby oba nováčci poté, co jsme je donutili trénovat vylehávání a eskymování, úspěšně vykrysili – a dokonce myslím, že oba dvakrát. Pravda – Slůňa jednou za obrovského vlnobití a lítání kaprů vzduchem zdvihl!
Ten den byl ve znamení premiér a derniér: Slunce byl se svým novým Bluntem poprvé na řece, Bába se loučil se svým Lettmanem (nechce říct, komu ho prodal, lotr jeden), Monča se seznamovala s Herr Donnervogelem, kterého jsem jí toho dne prodal a já otloukal o šutry Beziho Rage a těšil se na novou lodičku, která už se pro mě chystala v Brně a která je skoro stejná. Jen u Karlose se nic nezměnilo a Bezi měl rýmičku a kašlíček (a možná dokonce i teplůtku), takže vůbec nebyl na vodě:-)
Cestou jsme hledali tréninková místečka, ale při tak prachbídném stavu vody v každé vlnce i vracáku číhal šutr, takže žádná extra zábava… Ta přišla až o chvíli později, kdy se nám Móňa nalepila s kajakem na strom a velkolepě vykrysila. O kousek dál číhal těsně nad hladinou kmen přes celou řeku. Všichni jsme se elegantně přehoupli a asi na sedmý pokus to zvládl za ušidrásajícího praskotu dřeva a lodě se svým parníkem i Sluníčko (stále s nezdolatelným úsměvem na tváři). Ten mu zůstal i ve chvíli, kdy se práskl v provaleném jezu u Štukhejla. Stál jsem tam s foťákem v ruce a tuhla mi krev v žilách, ale Slůňa to téměř, řekl bych že až nadšeně napálil do šutru, ten ho práskl a když ho loď vláčela po šutrech kolem mě, stále se usmíval a cosi optimisticky pokřikoval. Pak ho konečně napadlo, že v třiceti centimetrech vody a v téhle situaci asi nezdvihne a stále ještě zářící konečně vylezl…
A pak už poslední zatáčka, hledání volného průjezdu pod mostem (žádnej tam nebyl:-) ), vázání lodí na auta a hurá domů!
