Rok se sešel s rokem, a byla tu zase jedna z obávaných akcí (někteří starší a zkušení vodáci tvrdí, že je to snad nejtěžší voda v Republice). Dolní Doubrava, od Pařížova dolů.
Skupina Worwaní se počítá za zkušené vodáky, ale blížící se termín 4.4.09 v některých z nás vzbudil obavy. Například mě už 14 dní před – strachy začaly bolet zuby. Bába usoudil že je potřeba před sjezdem tohoto náročného úseku udělat soustředění. Kde jinde než na Bačkově. V pátek mi Bába zavolal, jestli se zúčastním. Bolely mě zuby, ale kamarádovi prostě neumím říci NE! Snědl jsem tedy pár ibalginů a pořádně si vykloktal slivovicí (samozřejmě jsem jí polkl, neplýtvám). Bába se zastavil zrovna, když medicína zabrala.
Vezl sebou Karla a pro každého 10 piv. Postěžoval jsem si kamarádům se svým trápením a nevědomky vypil 2 piva. A to už jsme dorazili na Bačkov. Tam už na nás čekal Bezi s Móňou. Všichni začali vybalovat věci z kufru. Koutkem oka jsem zahlédl několik zelených lahví. Potěšilo mě to. Zalezli jsme do chalupy. Jelikož tam bylo zimněji, dali jsme si stopečku na zahřátí, pak ještě jednu a další. Mezitím dorazil Pafka s Marky. Probírali jsme jakou taktiku zvolíme při zítřejším sjezdu, kudy pojedem , jak budeme najíždět těžké úseky atd. Opět se ozvaly mé zuby. Poručil jsem tedy po panáku. Zábava byla v plném proudu a na mě dolehla dřímota. Šel jsem se tedy natáhnout. Zavřel jsem oči, přemýšlel o zítřejší vodě a nechal se unášet na vlnkách.
Najednou se mému zubu udělalo špatně. Vymrštil jsem se z postele a přikryl si ústa rukou. Bohužel netěsnila. Zůstala po mě cestička až k toaletám. Nikdo si ničeho nevšiml, rozhodl jsem se zahladit stopy. Bylo už skoro hotovo, otřel jsem si nervozně zpocené čelo a vzhlédl nahoru. Nade mnou stál Bába a z jeho pohledu se dalo vyčíst, že není nadšen. Už mě hodnou chvíli pozoroval v mém snažení. Zahnal mě do postele a pokračoval v zahlazování. Tak mě dojalo jeho kamarádské gesto, že jsem z toho usnul.
Ráno mě probudila bolest zubu, tentokráte se k ní přidala i bolest hlavy. Kamarádi už byli na nohou a všude probíhaly přípravy na sjezd. V noci dorazil i Pepin (na jeho příjezd si vůbec nevzpomínám). Poklidili jsme Bačkov a naskákali jsme do aut. Už první výtluk na silnici mě naznačil, že se mnou není všechno v pořádku. Kluci se asi rozhodli, že budou závodit, nebo co. Krouhali zatáčky a drncali, že se mi zdálo o všech svatých. Do Vilémova mě dovezli ve značně zbědovaném stavu. Byl jsem zelený jako brčál.
Všichni vylezli z aut a šli k Bezimu domů. Toho jsem využil a trochu si na zadní sedačce auta zdříml. Hned se mi udělalo lépe a začal jsem se opět těšit na vodu. Tento pocit ale netrval dlouho. Výprava naskákala do aut a rozjeli jsme se na náměstí. Bohužel, hned po první vilémovské serpentýně jsem musel opustit velice rychle auto. Kluci, když viděli jak se mi obrací vnitřnosti naruby, sešlápli plyn a ujeli. Dohnal jsem je na náměstí. Tam už na nás čekal Daník. Samozřejmě se mi všichni smáli. Mně to ale nevadilo. Konečně se mi udělalo dobře. Bolel mě už jenom ten zub. Potom šlo už všechno hladce.
Dojeli jsme do Pařížova, tam shodili kajaky. Než kluci převezli auta, nasoukali jsme se do neoprénu. Bylo nádherně slunečno. Jako tradičně byla cesta k mostu ucpaná autama a zmateně pobíhajícíma vodákama. Probojovali jsme se až k mostu a tam si za 30 kč koupili splavné. Potom jsme snesli kajaky k řece a nasedli. Spočítali se a vyrazili do vln. Po 20 metrech jsme zjistili, že nemáme Káju. S velkými problémy se nám podařilo v tom silném proudu zastavit ve vracáku. Kája dorazil až za 5 minut. Své zpoždění nijak nekomentoval. Vystartovali jsme tedy z vracáku. Proud nás okamžitě strhl a hnal nás rozeklaným údolím plným zrádných skal a kamenů. Voda stříkala a přelévala se přes lodě. První to vodsral Pepin. Obrovský válec ho rozhodil a bublák pod ním ho dodělal. Jen tak tak doplaval ke břehu. Tam vylil loď a s kamennou tváří skočil do proudu. Pokračovali jsme dál. Vlny nabývali na intenzitě. S napjatou tváří jsem pozoroval řvoucí proud přede mnou. Potom nastal klidnější úsek. Všichni jsme si vydechli. Chvíli klidu nám ale narušil vzdálený řev. Hned za zatáčkou byla divoká peřej. Projeli jsme jí s vypětím všech sil. Byl jsem velice rozrušen, takže si nejsem jist, jestli někdo plaval. Myslím si že Pepin, ale nechci mu křivdit. Pod peřejí jsme trochu potrénovali travers v proudu. Potom jsme jeli dál. Šlo to dobře, voda byla o trochu klidnější. Jel jsem první a vyhlížel obávanou Peřej U Martina. Nevím jak se to seběhlo, ale najednou jsme byli tam.
Pustil jsem dopředu Beziho. Vjel do peřeje a zmizel až po krk ve zpěněné vodě. Vlítnul jsem tam za ním, koutkem oka jsem zahlédl, že nalevo je vzpříčená loď mezi kameny. Neměl jsem čas přemýšlet nad osudem nešťastné posádky. Musel jsem se soustředit na průjezd obtížného úseku. Dole jsem nemohl popadnout dech, ale přežil jsem. Ostatním se také podařilo projet, ale na jejich tvářích bylo vidět, že to nebylo zadarmo. To byl asi nejtěžší úsek. Potom už zbývalo dojet k autům.
Po cestě jsme trochu blbli, Bába nás chtěl otočit a tak jsme ho odšprajdovali a cvakli. Pepin se otočil sám bez našeho přičinění. Dojeli jsme k autům naložili lodě, převlíkli se a jeli domů. Toť vše. Víte jak to dopadlo s mým zubem?
Zubař usoudil, že je to moudrák a tak ho vytrhl. Ten to nebyl. Rozvrtal tedy zub vedle a 14 dní ho léčil (před Doubravou). Ten to taky nebyl.(po Doubravě) Vyvrtal tedy zub vedle a ten to konečně byl. Po 3 týdnech už ho ale zánět dávno opustil a přestěhoval se do okostice. Zubař tedy vzal skalpel a rozřezal mi celou hubu a vycpal jí drénama (léčil antibiotiky…)
Toť vše
