Jarní Rakousko 2016

Že pojedem letos na jaře někam pádlovat, v tom jsme měli jasno už docela dlouho. Kdy to bude, to jsme taky věděli už pár měsíců dopředu. Ale v takových těch nedůležitých blbostech, jako třeba kam pojedem, čím pojedem a kdo se výpravy zúčastní, v těch jsme vůbec jasno neměli. Vždycky, když mi Bába (má na to asi nějakou úchylku) vypočítával, kolik nás bude a kolik na to budem potřebovat aut, usmíval jsem se v předtuše, že zas budem rádi, když naplníme jedno. A taky že jo. Postupně poodpadaly všechny tradiční slibotechny a vyklubalo se pět kajakářů, řidič Tom a výletník Lůďa. Ten nám nabídl svého Dodge, což nás velice rozradostnilo. Loni jsme totiž v Povodím fordu objevili krásu přesunů ve stylu „velký auto = velkej mejdan“.

Ve čtvrtek 28. dubna jsme se tradičně srazili u nás před barákem a během chvíle zjistili, že ten Voyager zas až tak velkej není. Von si totiž Ludvík s sebou vzal postel. Takže kytary a další nedůležitosti musely z auta ven. Ani s tím sezením to nebylo úplně růžový. Když se totiž na zadní trojsedačce sejdou dvě takový korby jako já a Militant, pak už to ani střízlík Dejf moc nevytrhne.

Nakonec jsme to všechno nějak dostali dovnitř a po několika pokusech se nám vzadu dokonce povedlo nahmatat a zapnout si správně pásy. Pak ještě bylo potřeba rozhodnout se, kam vlastně pojedem. Voda nebyla nikde, snad jenom na Soče, ale zrovna hlásili, že průsmyky na cestě do Slovinska jsou čerstvě zapadaný spoustama sněhu. Takže to nakonec vyhrál Saalach. Vypadalo to, že tam tečou dokonce dva úseky.

Cesta probíhala v duchu WorWaní tradice. Trochu vybočil jen Dejf, protože si pamatuje i Budějovice. Slůňa, ten je pro jistotu čul už zase hnedka za Táborem. Každopádně – mně se teleport povedl. Přišlo mi, že tak za hoďku, maximálně za hoďku a půl, jsme byli v kempu v Sankt Martin Bei Lofer. Nikdo mi nebude vykládat, že je to 400 kiláků.

Kempař nás odmítl pustit dovnitř. Pravil, že je noc. Mám podezření, že po loňském incidentu s Karlosovým pobodaným loďákem v Haimingu, obvolal místní Lassard všechny kempaře po celém Rakousku a vysvětlil jim, co dokáže WorWaní cirkus. Usoudili jsme, že ráno bude moudřejší večera a ustlali si přímo na parkovišti. Ludvík sice trochu frfňal, že si představoval spaní v hotelu, ale nakonec si nechal v autě roztáhnout tu svoji postel a zalezl.

…

Ránko bylo docela frišné. Vzbudili jsme se, olámali ze spacáků led a všimli si, že se Dodge tak nějak zvláštně třese. Lůďa si v té noční hysterii, že nebude mít kam složit hlavu, pro jistotu nezavřel okýnka. Navíc už od pěti poslouchal hitparádu nejrůznějších alarmů, bo byl vlastně všední den a my mu nechali všechny telefony v autě 🙂 Posnídali jsme přímo na parkovišti. Militantík poté vyjednal s kempařem plácek s chatou na konci kempu, kde jsme se mohli usadit. Naházeli jsme věci do domku a vyrazili na horní Saalach.

K nástupu to bylo ještě zhruba 50 kilometrů. Jak jsme se přibližovali, začala se ta velká řeka postupně dost zmenšovat. Až jsme trochu začínali mít nervy, že to nepůjde jet. Ale online vodočty zatvrzele trvaly na tom, že to sjízdné je. Dojeli jsme až k nástupu. Byli jsme poměrně vysoko v horách, nad námi sjezdovka a Saalach byl tady opravdu jen malým, ale rychlým a kamenitým potokem. Naskákali jsme do toho. Vody bylo tak akorát aby se člověk nevztekal, že v jednom kuse líže kamení. Ale byla rychlá a pěkná. Mazali jsme dolů a vody postupně přibývalo. Dokonce nám řeka nachystala i pár pěkných a vychytaných překvápek včetně jedné trochu nečekané soutěsčičky. Zhruba od půlky úseku už bylo vody opravdu docela dost a my se shodli, že nám to tak trochu připomíná Sannu. Byli jsme opravdu nadšení. Vylezli jsme u mostu na kraji nějakého městečka, před vysokánským jezem s náhonem, který sežral většinu řeky. V duchu tradice jsme přímo na místě ohřáli gulášek a teprve pak se vydali zpátky do kempu.

Udělalo se opravdové vedro a my strávili zbytek odpoledne opalováním se na louce, popíjením, klábosením a posíláním urážlivých esemesek Pafkovi a Karlosovi. K večeru jsme rozpálili gril a dopřáli si první kýbl stejků. Jak na nás postupně začala dotírat zima, zalezli jsme do chaty (no, chaty… byla to ratejna o půdorysu minimálně 7×5 metrů), kde jsme pokračovali v obveselování se, dokud se nám nezačaly plést jazyky. Poté jsme usnuli zaslouženým spánkem.

…

Další ráno bylo nádherně slunečné a my se těšili na spodek Saalachu. Ten jsme znali už z loňska – nic brutálního, jen trochu ostřejší začátek, pak spíš kochačka. Taková ta společenská řeka, kde si člověk tu a tam může dovolit cvaknout si i z placatky. To jsme si aspoň říkali. Ale ouha, Sluníčko hned v první zatáčce vyšvihl jentaktak napotřetí eskymáka a my nestačili koukat. Ted den zřejmě nějak nebyl z jeho nejlepších. Dál už to ale byla opravdu vyhlídková jízda se vším všudy. Blbli jsme si ve vracáčcích, fotili se se zasněženými Alpami v pozadí a lehounce popíjeli. Vylezli jsme u mostu ve Fronau (je to už v Německu) a na místní cyklostezce si jako obvykle dopřáli pár pivek a gulášek. Někteří cyklisti z toho byli trochu mimo. Pak jsme přišmodrchali lodě, naskákali do auta a hurá do kempu, kde jsme se rozhodli strávit i dnešní noc.

Zrovna když jsme si v autě pochvalovali, jak jsme se už naučili rychle a hezky vázat vozejk, všiml si Dejf, že za sebou táhnem po zemi ráčnu a lodě visí na stranu. Naštěstí se nevysypaly. Po příjezdu do kempu se zas Míla vyděsil, že se káře netočí jedno kolo. Bodejť by se točilo, když v něm byl namotanej Tomův popruh od kamionu 🙂 Naštěstí jsme nic kromě asi metru toho popruhu nezničili. V krásném počasí jsme se opět vyložili na louku a dali se do štěbetání a lehkého popíjení. Dnešní večer bylo na programu pálení čarodejnic, takže i my jsme chtěli předvést něco velkolepého. A taky předvedli. Lehký úvod předznamenalo svázání Báby stříbrnou páskou a poměrně úspěšný pokus o instalaci vidličky do jeho řitního otvoru. Poté jsme shlédli napínavý zápas vyhazovače s řezníkem (Míla versus Slunce) a zlatým hřebem bylo už tradiční nalévání Militanta vínem. To mi nějak uniklo, bo jsem byl zrovna venku na záchodě. Když jsem přišel do chaty, leželi všichni na hromadě na podlaze, brečeli smíchy a všechno bylo zcákané od červeného, jako by tam podřezávali podsvinče…

…

V neděli ráno se začalo přesně podle předpovědi kazit počasí. My si naplánovali přejezd do Lienzu na Isel a Drávu, případně něco dalšího, co by nám voda a počasí dovolily. Sbalili jsme náš cirkus, káru tentokrát navázali opravdu pořádně, Bába nám všem rozdal piva, abychom se cestou nenudili, a vyrazili jsme vstříc horským sedlům a průsmykům. Cestou jsme se tak trochu poohlíželi po nějaké pekárně, protože se nám nějak povedlo za dva dny spořádat pět bochníků chleba (to asi ty Tomovo chilli papričky) a vyhlídka, že zbývající dva dny už bude jen maso, se nám úplně nezdála. Kupodivu se zadařilo, objevili jsme nějakej bio obchůdek a tam koupili dva pecny čehosi, co sice jako chleba vypadalo, ale chutí a vůní to nejvíc připomínalo perník. No – ke guláši ideální.

Začali jsme se drápat do hor a po chvíli si všimli, že se Lůďa nějak divně ošívá a potí. Toma to postihlo taky. Když jsme se ptali, co se jim stalo, pravil Lůďa rozechvělým hlasem: „Sem si řikal, jestli jsme neměli natankovat už dole v údolí…“ Mrkli jsme na displej palivoměru a začaly nám cvakat zuby. Bylo tam totiž nějaký hodně malý dvojmístný číslo (už přesně nevím, ale fakt hoooodně malý) a každý další kilometr se o čtyři zmenšilo! Šplhali jsme se serpentýnama do krpálu jak hrom a na jeho vršku nás čekal bonus v podobě pětikilometrovýho tunelu. S očima nalepenýma na displeji jsme projeli kopcem (na konci jsme navíc museli zastavit u mýtné brány) a pak, v závěsu za nějakým karavanem, začali pomalu klesat dolů. Bábe s Mílou honili navigace, až v první vesnici pod kopcem vyčenichali benzínku. Dojeli jsme k ní a na displeji zářila jediná, jasně zelená číslice. Osmička.

Pokračovali jsme podél Iselu dolů do Lienzu a ačkoli lilo jak z konve, bylo jasné, že Isel je na tom s vodou fakt bledě. Kempař v Lienzu se usmíval a pravil, že si nás pamatuje. Pustil nás zase do přístřešku pro traktor. Trochu jsme se vybalili a začali koketovat s myšlenkou, že se v tom dešti na vodu vykašlem. Nakonec jsme se přece jen hecli a vyrazili aspoň na Drávu. Tom s Mílou jeli dneska na barace. Dráva měla vody dost. Slalomka byla parádní. Dovedu si představit, jak bychom se vyřádili, kdyby takhle nelilo. I tak jsme povymetali spoustu vracáků, ale ani náhodou nás nenapadlo jet to znovu. Už jsme se viděli v kempu nad sklenkou něčeho na zahřátí. Za tím účelem jsme obsadili místní kuchyňku, dali dohromady veškeré červené, co jsme kde vyštrachali a jali se ho svářet. Byl to parádní večírek. Uprostřed toho mejdanu k nám vrazila nějaká holčina, že je z Čech a že ji kempař poslal, ať jde pozdravit krajany. Myslím, že nevěřila vlastním očím 🙂

…

Během pondělního dopoledne přestalo pršet a sem tam problesklo i slunce. Naše Slunce furt votravovalo, že chce jet Isel až odshora, i když jsme ho několikrát přehlasovali, že je tam sucho a tak… Aby měl klid, nasedli jsme na konci Iselkataraktu – a asi dva kilometry šutrovali řekou skoro bez vody. Po nějakých válcích a vlnách nikde ani památka. Kousek před nástupem raftového úseku do toho cosi přiteklo a začalo to být chvílema docela i zajímavý. Každopádně jsme opět všechno sjeli bez ztráty kytičky. Se saporťákama jsme se sešli na parkovišti před jakousi hasičárnou, dojedli zbytky masa, vyčenichali poslední piva (až na ten chleba nám tentokrát všechno vyšlo nachlup přesně) a odrazili směrem do Čech.

Kamarádíčci, díky, byl to parádní výlet a už se těším na další 🙂