Zájezd hrůzy – část druhá

Cesta na Zrmanju proběhla celkem v klidu. Naloženej bus s vlekem plným lodí sice asfalt zrovna netrhal, ale i tak jsme se po dvou, třech pivkách přehoupli přes hřebeny a začali se pomalu spouštět do údolí Zrmanje. Aleš se rozhodl, že bude parkovat na plácku na druhém břehu řeky. Super nápad. Sice to byla patnáctikilometrová zajížďka, ale zase jsme mohli všechny věci z busu do kempu naněkolikrát přenášet asi 400 metrů pěšky přes most. Úžasný. Hlavně Jitka s ortézou stěží zakrývala nadšení.

Autobusák nás příšerně honil. Bylo evidentní, že se už už vidí v knajpě. Tož jsme to vzali několikrát poklusem a za chvíli už jsme celí zchvácení seděli v hospodě u Renata a jeho mladšího bratra Gorana. Aleš začal poroučet jakousi místní specialitu, tuším, že tomu říkali orechovač (chutnalo to jak ořechovka, do který někdo nalil silný kafe) a k tomu smažený sardinky. Super kombinace. Nevím, kolik bylo, když jsme se odtamtud vypotáceli, ale nakoupeno jsme měli všichni slušně. Upadli jsme s Karlosem někde uprostřed loučky a okamžitě vytuhli. Ve mně pak nad ránem ty rybičky nějak obživly, nebo co. Styděl jsem se až do chvíle, než jsem zjistil, že jsem nebyl jedinej…

Dopoledne jsme se dávali dohromady a poflakovali po kempu a pak, zhruba kolem desáté vyrazili do Zadaru. Vypustili jsme lidi do města a skočili na oběd. Pomalu se mi začalo dělat dobře. Seděli jsme pod střechou na jakýmsi dvorku a bylo nám příjemně. Na sluníčku bylo vedro k padnutí, takže nás to ven ani moc nelákalo. Nakonec jsme ale usoudili, že by se docela hodilo skočit do moře a vyrazili na místní promenádu. Našli jsme místečko na ležení, Karlos odněkud vyčaroval plechovky s vychlazeným pivem a autobusák vymyslel úžasnou zábavu. Leželi jsme v moři jenom s nohama položenýma na betonových schodech nábřeží, pocucávali pivo a nechali se houpat. Po chvíli jsme si všimli, že se kolem objevilo víc takových lidí, hlavně jedna partička Japončíků, ta se v tom vysloveně našla.

Když nás to přestalo bavit, koupili jsme pár ryb na gril a protože se už blížil čas odjezdu, vyrazili hledat bus. Do kempu jsme dorazili už za šera, ale i tak jsme spustili grilovačku a způsobili si docela příjemnej večer.

Ráno bylo v plánu splutí Zrmanje. Renato nám dohodil nějakou svojí kamarádku, která pracuje pro „Raftrek“, abychom se tak vyhnuli handrkování s druhou místní společností „Riva Rafting“, se kterou se Simba před týdnem nějak hrubě doštěkal. Ve smluvenou dobu pro nás přijela holčina v Defendru, dovedla nás až na nástup a všechno zařídila, takže já jen zacvakal splavenky a mohli jsme jet. Super, běželo to jak na drátkách. Zrmanja měla vody tak akorát a zpočátku jsme ani nepotkávali moc lodí. To začalo až u velkého vodopádu. Dojela nás obří parta na nafukovačkách, ale měli rozumný průvodce, kteří počkali a dokonce nám bez jakýchkoli nervů pomohli spustit samby po laně dolů. Fajn kluci. Pokračovali jsme dál a velkých skupin pořád přibývalo. Občas byl trochu problém se někde domluvit a dát si přednost. Největší maso jsme pak zažili v esíčku. To je strašně nešikovný místo zhruba na poslední čtvrtině úseku. Dva drobnější stupínky hned za sebou, pak nájezd podle skály do úzký a nepříjemně prudký zatáčky. Pro nafukovačky celkem pohoda. Maj je tak podhuštěný, že se ty lodě prostě stočej do pravýho úhlu a vyjedou úplně samy. Pro samby docela kruťárna. Když jsem tam byl posledně s Vílou, seděl jsem na skále proti zatáčce a skopával lodím špice, aby se stáčely a nevyjížděly na břeh. Jedna samba měla tenkrát takovou rychlost, že jsem to málem odnesl zlomenou nohou. Jelito na holeni jsem měl ještě dobře 14 dní. Tentokrát jsem tam strategicky vyslal Káju a sám jsem naváděl lodě do nájezdu. Už vůbec probojovat se těma tunama nafukovaček byl kumšt. Samby to rvaly do skály jak o život, Karlos nestačil dělat vůbec nic. Jen s vytřeštěnýma očima sledoval ten mazec. Většinou to vypadalo tak, že to loď v plný rychlosti nakouřila do plotny, vyjela po ní nahoru, háček podal Karlovi pádlo, pak se překlopili a odplavali. V jedný sambě seděly dvě čtrnáctiletý holky. Ty dokonce vyjely na břeh obě, loď se překlopila, sklouzla do vody a odjela a holky zůstaly sedět na břehu. No – když to celý skončilo, na skále proti mně stál Karlos, měl oči jak sova pálená a plnou náruč pádel. Jednu loď jsme radši dost krkolomně přetáhli i s částí posádky přes skálu a jedna loď se vymázla tak děsivě, že holčina dostala kamenem do zad těsně pod vestu a vykvetla jí tam slušná modřina. Naštěstí nás už pak čekal jenom jeden nesjízdnej stupeň a potom poměrně volejovitej dojezd. Na travnatém břehu kousek před kempem (nazývají to tady honosně „plaža“) se vyvaloval autobusák a ládoval do sebe piva. Opět jsme ocenili, že nechal autobus 400 metrů od řeky na protějším břehu a my se mohli s loďmi pěkně prošlápnout po asfaltu…

Navečer se všichni sešli u našeho pelechu a autobusák, asi aby si nás udobřil, se vytasil s několikalitrovou krabicí vína a začal nás hostit. U toho ještě stačil všem několikrát po sobě vysvětlit, kudy a jak se jde do Paklenice, co je potřeba s sebou mít a co je dobré tam navštívit. Nazítří totiž byl v plánu volitelně buď odpočinkový den u moře, nebo výšlap po horách. Aleš nás překvapil tak neskutečně detailními a odbornými znalostmi všeho, co je v Paklenici k vidění a co tam může člověka potkat, že jsme se nestačili divit. Ještě víc jsme se divili, když z něj pak vylezlo, že v životě nebyl dál než na parkovišti před vstupem. Svoji přednášku pak zakončil tím, že prostě najednou upadnul do stanu, zapnul se tam a v momentě vytuhl. My jsme ještě chvíli klábosili, ale bylo vidět, že toho mají všichni za dnešek dost, a tak jsme tentokrát celkem spořádaně a v poklidu zalehli.

Přes noc se nějak pokazilo počasí. Ne, že by byla vyloženě zima, ale bylo pod mrakem a celkem nepříjemně fučelo. Do výšlapu na Paklenici se nikdo moc nehrnul. Chytili se jen dva lidi. Vysadili jsme je na parkovišti a zajeli kousek dál do městečka. Bus jsme nechali přímo na břehu moře, vypustili lidi a protože se nám v tomhle počasí koupat fakt nechtělo, vyrazili jsme hledat hospodu. Aleš byl nějak zamlklej. Ani pivo si nechtěl dát. A dobře udělal. Zrovna když jsme si chtěli dát jídlo, zjevila se u nás ta holčina, co dostala na Zrmanje šutrem do zad a chtěla odvézt do nemocnice. Nejbližší fungující zdravotní středisko bylo v sousední vesnici. Problém byl v tom, že si holka s sebou nevzala žádné doklady. Dohodli jsme se, že – pokud jí něco opravdu bude, budem pro ty papíry muset zajet do kempu. Ještě, že Aleš zůstal sedět v busu a tohle neslyšel. No – doktorka jí naštěstí vysvětlila, že je to modřina a že nemůže čekat, že to nebude bolet – a za minutku bylo po problému 🙂

Večer, po návratu do kempu, jsme na „pláži“ uspořádali grilovačku. Tentokrát si hraní na kytaru pamatuju zcela jasně. Postupně všichni odpadli a zůstali jsme tam jen s Karlosem a Hoptropákama. Moc hezký.

Probudili jsme se do poněkud pošmourného rána. Bylo potřeba co nejdřív zabalit, protože nás čekal přesun zpátky do Slunje a první, krátký úsek Korany. Cestou do vnitrozemí několikrát sprchlo a z kopců visely cáry mraků. Z Šternberka hlásili, že má Korana ve Veljunu 149 cm. To nám nepřišlo zas tak hrozný. Loni zjara jsme ji jeli za 150 a soutěsku jsme si strašně užili. Když jsme pak ale koukali z mostu dolů do soutěsky, už jsme si tolik jistí nebyli. Každopádně jsme našli dvě bezpečné cesty a rozhodli se jet. Co jsme ale tak trochu podcenili byl fakt, že jedem natěžko (v lodích jsme měli spacáky, stany a jídlo) a že lagunky v soutěsce za tohohle stavu vody nejsou dost velké pro dvanáct lodí.

Vyrazili jsme. Já sjel pod první peřej, zaparkoval loď a čekal na odchyt případných plaváčků. V tu chvíli už jsem viděl dál do zatáčky a to, co tam bylo mě trochu vyděsilo. Lagunka se jaksi nekonala, všechno to teklo k obřímu šutru uprostřed soutěsky a za ním byla vidět jen stříkající voda. Jenomže to už odshora začaly přijíždět první lodě. Asi tři posádky nám tady vyplavaly a jedna loď na něco najela tak nešťastně, že se jí ve dně otevřela půlmetrová díra. Jednu potopenou sambu se nám nepovedlo chytit a projela nám za zatáčku, kde se naštěstí chytila do naplavenin nalevo od toho velkého kamene. Nařídil jsem Karlosovi ať čeká a vyrazil ji zachránit. Dostal jsem se až k ní, ale valila do ní voda tak, že jsem s ní skoro nemohl hnout. Silou vůle jsem ji nějak vyháčkoval a vylil a když jsem ji chtěl dovézt zpátky, objevili se v zatáčce Lukáš s Janou, kteří se nějak utrhli z lagunky o stupeň výš. Navigoval jsem je k sobě. Celkem v pohodě zamanévrovali i přesto, že jeli na té prasklé lodi a pořád jim dovnitř proudem tekla voda. Nařídil jsem jim, ať se ani nehnou, dokud se nevrátím a přejel zpátky se zachráněnou sambou. Za zatáčku jsem ale nemohl. Vytáhl jsem loď na kamennou plotnu a přelezl po skále za ostatními. Jak na potvoru to byla zrovna loď Jitky s tou ortézou. Ta nakonec šla ke Karlosovi a Martin, její zadák, se mnou lezl po skále zpátky. Já pak sjel pod ten kámen (byla tam žumpa jak prase), vylezl o kousek dál na skalku a navigoval ostatní kam to namířit a kde zastavit. Naštěstí první dvě nebo tři lodi projely celkem bez úhony a mohly odchytávat lidi a materiál připlouvající odshora. Zbytek to měl totiž tak zhruba pade na pade. No, nebylo to nic moc pěkného. Když jsme se pak všichni sešli pod soutěskou a zjistili, že nikdo a nic nechybí a jediná škoda je ta díra v sambě, která se mezitím rozlezla skoro na metr, spadl mi ze srdce minimálně půltunovej kámen. Zjistili jsme, že nám těch zhruba 500 metrů zabralo skoro dvě a půl hodiny. Všichni měli dost a já s Karlosem jsme byli každej o deset let starší.

Za městem se řeka rozlévá do šířky a většinou je tam strašně mělko. To bylo naše štěstí, protože se tam ty kvanta vody docela ztratily. Ulovili jsme ještě jednu krysu, ale celkem s přehledem a zavčas jsme všechno pochytali. Lidi se oklepávali z nervů v soutěsce, začínali štěbetat a užívat si malé stupínky. Já jel na té děravé sambě. Naštěstí jsem s sebou měl všemocnou stříbrnou pásku, kterou jsme loď zalepili. Cestou jsme ji jednou museli přelepit, protože jsem to o ty stupínky postupně serval. Jeli jsme jen k přístřešku pod Slunjí, takže jsem tam nakonec s lodí plnou vody celkem v pohodě doplácal.

Rozdělali jsme v krbu oheň, začali sušit totálně promočené věci a přemýšleli, co dál. Já byl rozhodnutej to tady zabalit a už to dál nepokoušet, byť jsme to nejtěžší měli za sebou. Poté, co jsme ale s Kájou lidem uvařili dvě dávky svařáku, začaly se ozývat hlasy, že by se ráno mohlo jet dál. Na jednu stranu mě těšilo, že zřejmě nikdo žádnou psychickou újmu neutrpěl, na druhou jsem se děsil toho, co bychom ještě mohli zažít. Zůstalo u toho, že uvidíme ráno podle počasí a stavu vody. Do toho volal autobusák, že se kolem něj prohnala hrozná průtrž mračen s kroupama a opravdu – i v přibývajícím šeru bylo vidět, jak jde po řece nahoru nějaká zlověstně černá příšernost. Nanosili jsme dřeva, co se dalo, vytáhli zbytky zásob lihovin a začali klábosit. Bouřka nás někudy obešla, za chvíli jsme viděli mraky, jak mizí v kopcích za Slunjí, my se příjemně přiopili a postupně polehali na podlahu přístřešku a usnuli. Kolem třetí ráno mě vzbudil nějaký zmatek. Kolem se míhaly čelovky, lidi se drápali na stoly a já zjistil, že ležím ve vodě. Ta průtrž totiž někde čekala až usnem a pak se do nás pustila. A dala nám co proto. Zeshora ze stráně se najednou najednou přivalila vlna a normálně nás propláchla. Kdo to zavčas nepochopil a nechal věci na zemi, ten měl prostě smůlu. Začali jsme rovnat k sobě stoly a lavice a postupně se na ně naskládali skoro všichni. Pěknej zmatek.

Ráno bylo jasné, že dál rozhodně nepojedem. Všichni byli mokří, špinaví, nevyspalí a navíc řeka začala docela slušně stoupat. Bohužel nás čekal výšlap s loďmi do krpálu k cestě, protože Aleš nemohl dál než k posledním domkům nad strání. Odhaduju to na poctivých 600 metrů, z toho půlka do strašnýho kopce. Když jsme skončili, byli jsme servaní jak koně. Zajeli jsme ke Grandu a usmlouvali, že nám zpřístupní sprchu, aby se lidi mohli dát trochu do kupy. Pak jsme vyrazili na Zagreb, kde lidi strávili odpoledne potulováním po místních památkách a my s Karlosem v hospůdce u Starobrna a psaní diplomů. Myslím, že to byl výrazně lepší nápad, než se pokoušet dojet Koranu. Večer jsme pak vyrazili domů. Cestou nás pak bavil autobusák. Jeho asi nejlepší kousek byl, když vypustil jednoho maníka v zácpě na zvracení a když se kolona najednou rozjela, prostě na něj zapomněl a ujel mu. Chudák kluk nás musel celej zelenej a poblitej ještě několik set metrů dobíhat.

Tak zhruba takhle se to v létě seběhlo. Máme každopádně spousty zážitků a zkušeností. Nevím jak Karlos, ale já bych některé z nich snad už ani zažít nemusel 🙂

P.S. – kdybyste se divili, proč tady jsou fotky jen ze Zrmanje, tedy vězte, že na Koraně opravdu nebyl čas, síla ani vůle cokoliv fotit…