erem probíhala mezi WorWani poměrně bouřlivá diskuze – zjistilo se, že každý z nás si pod pojmem „Orient“ představuje něco jiného. Tak třeba já si představil blízký a střední východ, pročež jsem neprodleně přes internet objednal turecké kalhoty. Na fotce vypadaly fakt dost dobře. Když to přišlo, ukázalo se, že to je cosi mezi teplákama a gatěma od pyžama, navíc mi to bylo krátký – takže jsem byl za blbce…Spekulace o tom, co je a co není Orient, nakonec vyřešil až Militant, který, zhlédnuv se v kultuře japonských samurajů, nemohl přenést přes srdce, že mu část z nás neustále tvrdila, že je totálně mimo a smála se mu. Zahltil naše mailové schránky poměrně velkým množstvím wikipedických spamů (nedlouho po této akci většina worwaních mailů nadobro klekla) – každopádně jsme zjistili, že Orient je vlastně úplně všechno od Tišnova na východ.
Když nad tím tak přemýšlím, další povídání bude asi dost krátké, protože mi celý ten večer tak nějak trochu splývá a celkem není, čeho bych se chytil. Tak jenom připomenu. Krysu roku ulovil Míra a musel za to po zásluze ztrestat vázu plnou puškvorcového džusu. Přijali jsme nového člena, Toma Ranečákovic (na toho už váza nezbyla, tak se musel spokojit s mísou). Z přespolních celebrit (k naší nemalé radosti) tradičně dorazil Lůďa – a (k naší nemalé radosti) se tradičně zrubal. No… já bych chtěl vlastně vidět toho, kdo ne 🙂
Příště bych asi taky vyhlásil kategorii převlek roku – u mě by to jednoznačně vyhrál Dejf, protože břišní tanečnice postavy dřevorubce s rukama jak lopaty, fousatou tváří a chlupatým břichem, je kreace, která mě bude strašit ve snech ještě hodně dlouho 🙂 No prostě, myslím, že večírek se zase poved…
O něco méně se povedlo ráno. Když jsme konečně jaksepatří vypucovali chatu a nastěhovali všechno do aut, zjistili jsme, že jen nemnozí z nás mohou řídit. Ti, co mohli, se sebrali a odjeli. Ti, co nadejchali málo, to řešili poklusem do vsi a zpátky. My, co jsme netušili, kolik jsme nafoukali, bo Mártymu v testru mezitím odešla baterka, přestal fungovat displej a ozývalo se z něj jen pištění gum a řinčení skla, jsme si uvařili kafe a čekali. Ve finále tester zešílel úplně a každou chvíli nám tvrdil něco jiného. Asi to bylo tím, že si ho nás pět pořád podávalo dokolečka. Konečně nám chvíli před polednem došly nervy a – promile sem, promile tam – jsme vyrazili domů.
Tak asi tak nějak to letos na Vysoké vypadalo…
A ještě pár obrázků…
