Přátelé, kamarádi! Shledal jsem, že se na těchto stránkách již drahnou dobu nic nového neobjevilo, a proto jsem se rozhodl to napravit a tak nějak v kostce popsat nejzásadnější události uplynulého roku. Ten byl ze začátku ještě lehce ve znamení covidu, což jsme si koneckonců mnozí vyzkoušeli i na vlastní kůži. Začátkem února jsme se totiž sešli u Miráska na tradiční vepřové trachtaci a ta se nám vydařila natolik, že se z toho nakonec, jestli dobře počítám, vyklubalo celkem 8 covidů – a aby toho nebylo málo, tak taky jedna žloutenka. Sviňa je holt sviňa…
Na jaře už se zase dalo podívat i do ciziny. Bohužel se krom velikonoc nikde nerýsoval žádnej vhodnej svátek, kterým by se dal natáhnout víkend a my si kdysi odhlasovali, že o pomlázce budem doma. Tož jsme museli vzít zavděk jen sobotou a nedělí a vyrazit někam nepříliš daleko. Vypadalo to na Steyr, ale klasicky, když už byl odjezd na spadnutí, holomek jeden, přestal téct. Tak holt zase ta Salza, no… Každopádně jsme si ji užili. První květnovej víkend ještě nebyl nikdo v kempu a dokonce skoro ani na vodě. Obsadili jsme hezkej novej kempík v Palfau, kterej, jak jsme ráno zjistili, ještě ani nebyl otevřenej. Naštěstí máme zvláštního zmocněnce pro německy mluvící krajiny, Prokopa, a ten vyjednal, že tam můžem klidně bydlet. Bylo to fajn. Jednomyslně jsme se shodli, že jsme už všichni postarší pánové a nemáme tudíž potřebu leštit si svá ega nějakými adrenalinovými výkony. Proto jsme v sobotu vyrazili až nahoru nad přehradu a sjeli si horní úsek Salzy. Nenajdou se tam místa, která mají potenciál způsobit jakýkoli drsnější vodácký zážitek. Dobrodružnou historku vhodnou k dramatickému vyprávění při sedmém pivu ve dvě ráno u ohýnku skupince žasnoucích posluchačů by z toho dokázal taky vykřesat nejspíš jen Karlos. Ale ta krajina! To je prostě opravdová nádhera. Většinu míst na tomhle úseku nejspíš není možné vidět odjinud než z vody. Navíc bylo opravdu parádní počasí. A na konci plavby už tradičně čekal Tomáš s kouřícím hrncem něčeho božího (tuším, že tentokrát segedín???). Mirásek si užil kolo. Vyvezli jsme ho skoro až k nástupu a odtamtud jel celou cestu z kopce dolů zpátky do kempu. Tradiční večírek se pak nesl ve znamení stejků, piva, vína a Mírovo & Lůďovo zdravotních procházek okolo kempu.
V neděli dopo jsme se vyvezli k soutoku s Lassingem a sjeli si „The Best Of Salza.“ Voda byla celkem slušná, dokonce i krysy se urodily. Tuším, že Karlos ulovil jednu a Vakouš dvě.
V létě jsme se vypravili s rodinkami na vodu do ciziny. Onou exotickou destinací bylo Polsko. Po dvanácti letech jsme se vrátili na Dunajec a Poprad. Troufnu si tvrdit, že to byla jedna z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší letní voda, co pamatuju. Cesta sice daleká, ale i zážitky úměrně veliký. Vody extra moc nebylo, ale stačila a hlavně TEKLA!!!. Vodáků minimum, krajina kouzelná, kempy (teda až na Kroscienko) fakt pěkný. Skály, kopce, kostelíky, pltě, kravičky, ovečky, peřejky. Dalším pozitivem určitě bylo, že nás nejelo tolik a kdo už vyrazil, vyrazil prostě a bez řečí na celý týden. Jsem zvědavej, čím takhle vysoko zdviženou laťku překonáme 🙂
Na konci září jsme si zahráli na nesmírně vyvedené Strakovic oslavě na Pelestrově, která bohužel pro WorWaní kapelu znamenala i poslední hraní s Dejvem, který se rozhodl nás opustit. To odstartovalo poměrně revoluční změnu v našem muzicírování, protože jsme se rozhodli nakoupit bubeníka, aby mohli Míša s Pafkou konečně předvést to, co jsme v nich doposud jen tušili. Zatím to vypadá tak, že Míša má hlavu jak škopek, Pafku po hodině hraní bolej zádíčka, bo: „Tý vole, vono se u toho musí stát“ a bubeník Zdenda si dokonce teďko v pátek ze zoufalství prohnal rukou vrtačku… 🙂 No… myslím, že je na co se těšit!!!
Snad bych ještě měl zmínit podzimní vandr, kterej jsme mohutně a dlouze plánovali a nakonec na něj vyrazil jen Slůňa se psem. Ale to asi není nic, čím bychom se měli a chtěli chlubit.
No – a nakonec nesmím zapomenout podzimní vepřovou trachtaci u Miráska, tentokrát bez řezníka, ve znamení ovaru, škvarků, piva, panáků, mastnejch hub… a koled zaznívajících zpoza vrat, bo jsme samozřejmě přesně trefili rozsvěcení Dobrohostovskýho vánočního stromku, kterej obec fikaně situovala Mirasovi rovnó před haciendu.
Tož takhle ňák to, kamarádi, bylo 🙂
