Itálie 2018 aneb z Čech až na sám “Konec světa”

Přátelé, tentokrát mi to nedá a pokusím se podat svědectví o naší podivuhodné cestě do Itálie a zase zpátky ještě pěkně za tepla. Myslím, že by totiž byla převeliká škoda něco z toho zapomenout. Tedy: Jistě si vzpomínáte, že už na jaře jsme podnikli jednu cestu, která měla vést tím směrem a která nakonec neměla s Itálií společného zhola nic. Teď, na podzim, jsme se zařekli, že tam prostě pojedem i kdyby čert na koze jezdil. Plánování jsme nechali na znalci na slovo vzatém, totiž Tomovi Potfajovi. A protože ho už tak trochu známe, mohli jsme tušit, že nudit se opravdu nebudem.

Zcela tolerantně pomlčím o Tomovo původním nápadu vyrážet někdy uprostřed noci, případně o jeho dohledávání kdesi na české ambasádě ve Vídni. Ani k tomu ani k onomu totiž nakonec naštěstí nedošlo, byť nás Tom napínal až do chvíle, kdy v Brodě zcela proti očekávání zničehonic s potutelným úsměvem vylezl z auta.

No – a kdože se to vlastně téhle výpravy zúčastnil? V Potfajouc Tranzitu seděli Tom s Maruškou, Pafka, Prokop a Jiřík, v Pepinovo Oktáfce, Slůňou posléze trefně nazvané „Mučírnou,“ již zmíněný Sluníčko, Pepin, Bábe, Dáňa a řidič Mišál. O den později měl dorazit Štěpán s Hankou, Karlosem a nějakým dalším kamarádem.

A tak jsme tedy vyrazili. Cesta to byla dlouhá. Nevím, jak probíhala ve druhém autě, ale v tom našem se poměrně dost popraskávalo petkami a když se Sluníčko odebralo do věčných lovišť, údajně jsme se s Bábou navzájem tak vychvalovali, že se Mišál za nás až červenal. No, asi bych tomu zas tak moc nevěřil. Každopádně… do té Itálie jsme tentokrát fakt dojeli a v brzkých ranních hodinách se zachumlali do spacáků na břehu řeky Fella.

Ten den jsme toho moc nenaspali. Postupně jsme vystrkovali hlavy ze spacáků a začali brebentit. Po chvíli jsme si všimli, že od nedalekého stáda ovcí k nám míří umouněný chlapík se psem. Došel k nám, začal rozhazovat rukama a držel k nám poměrně dlouhou řeč, z níž jsme pochopili jediné slovo – „Telefono.“ Tvářil se urputně a my dedukovali, že jde volat majitele pozemku, nebo žandáry. Pak se najednou sebral a šel pryč. Za chvíli byl zpátky, tahal z kapsy mobil a chtěl ho nabít…

Řeka Fella vypadala impozantně. Pod nádherně tvarovanými homolemi Alp se rozprostírala snad kilometr široká pláň z bílých valounů. V ní bylo sem tam rozeseto několik mostů. Ve stříbrozlatém ranním slunci sbíhajícím z vršků kopců dolů do údolí na to byl opravdu úchvatný pohled. Jediné, co tam snad ještě mohlo být, byla voda.

Bábe vytáhl appku s vodočty. Tom po něm házel jména nejrůznějších italských řek a Bábe umanutě opakoval: „Empty… Empty… Empty.“ Nakonec jsme pofackovali bordel okolo aut a vyrazili na asi stokilometrový přejezd k řece Cellině. I přes Bábovo zatvrzelé „Empty“ Tom doufal, že by téct mohla. Lehce po poledni jsme se začali zakusovat do zdvihajících se kopců. Pod námi se vinulo koryto z bílého kamene, které nám něčím připomínalo to, které jsme viděli ráno. Taky v něm nebylo ani památky po vodě. Stoupali jsme výš kolem přehrady, ve které bylo sotva po dně a pak se před námi najednou vylouplo krásné modrozelené jezero. Nad ním jsme objevili to, v co už asi nikdo nedoufal. Tekla tam úplně normální řeka. Celí natěšení jsme vyskákali z aut, sházeli lodě a užili si první italskou vodu. Cellina ze začátku mazala svižně mezi kamením z kopce dolů (tuším, že Pepin tam někde lapnul krysu), po nějaké době se pak spád zmírnil a následovala spíš rychlá kochačka. I tak to ale bylo moc hezký. Ke konci už však začalo být znát, že jsme na vodu nastupovali pozdě. Stíny v údolí se rychle prodlužovaly a veselý hlahol pomalu ustoupil tichu a občasnému promrkávání klížících se víček.

Vylezli jsme na malém parkovišťátku nad jezerem, převezli druhé auto, navázali lodě a vyrazili k místu, které měli Tom s Maruškou vytipované na spaní. A to se fakt povedlo. Rozlehlý palouk s několika ostrůvky borovic obklopený lesem, veliké ohniště a všude okolo mraky dřeva. Roztopili jsme oheň i gril, vytáhli sud piva z Tomovo a Maruščino svatby, soudek utopenců, sklenici nakládaných paprik se sýrem, hermelíny, stejky, omáčky, bednu zeleniny… nevím, co ještě všechno tam bylo, ale na stůl se to ani omylem nevešlo. Do nás taky ne. Do toho nám volal Karlos, kterej měl vyrážet kolem třetí odkudsi z Benešova, že o čtyři hodiny později sedí ještě pořád v místní hospodě a ostatní se teprv balí. Přijedou prý jen tři, ten čtvtý se jaksi zapomněl zmínit doma, že odjíždí na čtyři dny na vodu a když si začal chystat věci do báglu, dostal na férovku zaracha. Z toho jsme usoudili, že čekat na ně u ohýnku je trochu nesmysl a postupně se odebrali na kutě.

Ráno nás nevzbudilo sluníčko, ale uřvanej Karel s plechovkou piva v ruce. S očima navrch hlavy nám líčil, jak jim uprostřed noci na dálnici před Salzburgem uletěla zahrádka a Hančino Blunta přímo před jejich očima sešrotovala dodávka. Štěpánův Direktor utržil jen parádní rychlej pruh na boku, jak ho kolem odhodil kamion. Blunta hodili někde na sjezdu k popelnicím, zbytek přišmodrchali ke střeše pomocí dvou prkýnek, co někde vyškemrali, a kolem půl osmé ráno dorazili k nám.

Nechtělo se nám z vyhřátých spacáků, ale po tom všem, co jsme včera snědli se začal hlásit o slovo také inspektor Corado Caccani. Někteří dokonce tvrdili, že obcházel kolem celou noc. Pozorovali jsme, jak sluníčko utíká dolů po svahu nejbližší Alpy a chystali se na dnešní výlet na Piavu. Protože jsme se rozhodli přespat tu ještě jednou, naházeli jsme část věcí do Štěpánovy Fabky, která zde zůstala, a dvěma auty vyrazili na vodu. Cestou jsme stáli na semaforech u prazvláštní přehrady, ve které nebyla ani kapka vody. Tom vyprávěl něco o nějakém neštěstí, ale to už jsme dostali zelenou a museli jet. Myslím, že v tu chvíli nikomu nedocvaklo, co se tady stalo. Ale o tom později.

Z nedalekého Longarone jsme se vydali proti proudu Piavy k nástupu. Tuším, že se to jmenovalo Perarolo di Cadore. Tom s Maruškou dneska nejeli, Štěpán s Hankou osedlali baraku, Jirka s Prokopem taky, my ostatní se nasoukali do kajaků a hurá na vodu. Té nebylo zrovna dvakrát moc, ale kochačka opět úžasná a pár vodácky zajímavých míst se taky našlo. Stejně jako včera ale obtížnost pomalu klesala a postupně se začínaly prodlužovat stíny. Proto jsme u jedné vesničky usoudili, že už to stačilo a zavolali si autodopravce. Cestou zpátky jsme se zase zastavili u té přehrady, která zlověstně trčela v obrovské výšce mezi dvěma skalnatýni srázy přímo nad Longarone. A až tehdy jsme zjistili, co se tady v roce 1963 událo za tragédii. Když to hodně zkrátím, bylo to asi takhle: Přehrada Vajont (podle stejnojmenné říčky) byla ve své době technickým skvostem – se svými skoro 262 metry byla vůbec nejvyšší hrází na světě (dodnes jí patří sedmá příčka). Jenomže její stavbu provázela série průšvihů. Vlastně už téměř od začátku bylo jasné, že na tomhle místě vůbec neměla být. To všechno se ale tutlalo. Po dokončení hráze přehradu postupně napouštěli a ukazovalo se, že sousední hora Monte Toc to prostě nemůže vydržet. Všechno se ale dál drželo v tichosti až do chvíle, kdy část té hory prostě sjela asi stokilometrovou rychlostí do jezera a způsobila takovou vlnu, že to pobořilo i vesnice vysoko ve svazích nad přehradou. Hráz to sice ustála, ale tu vlnu neměla šanci zadržet. Longarone to srovnalo se zemí během dvou minut. Italové tou dobou většinou koukali na fotbalový zápas a vůbec nic netušili. Skoro 2000 mrtvých. Některá těla nacházeli až v moři 100 kilometrů odsud. Kdyby to někoho zajímalo, tady je o tom článek:

http://www.lomyatezba.cz/2016/2016-1/item/678-diga-del-vajo nt-prehrada-s-tragickym-pribehem

Zajeli jsme na menší kopec nad přehradní hrází a konečně nám došlo, že vlastně stojíme na tom závalu a co to tenkrát muselo být za masakr. Hodně smutný místo…

Dojeli jsme na naši oblíbenou loučku, rozpoutali oheň a jali se opět holdovat obžerství. Toho večera jsme zmařili i ten sud piva. Pěkně jsme si u ohýnku zahráli a zabékali a postupně se povytráceli do spacáků vstřebávat předešlé zážitky.

Vstali jsme opět do svěžího a prosluněného rána. Dneska už bylo potřeba sbalit úplně všechno, protože odpoledne jsme se měli přesouvat na Rienzu, blíž směrem domů. Mezitím nás ale čekala soutěska říčky Mae. Tom nám o ní řekl jen tolik, že by byla škoda ji nevidět a pak zase nasadil ten svůj tajemný úsměv. Z Longarone jsme tentokrát zamířili do kopců naproti přehradě. Po chvíli jsme zastavili u dlouhé lanové lávky, která se volně pohupovala v prostoru. Hluboko pod ní byla vidět uzounká škvíra mezi skalami, ve které sem tam probleskla voda. „Tak to je ona,“ hrdě prohlásil Tom a nám toho dne poprvé spadla čelist. Pokračovali jsme dál až do vesničky, ve které se dalo přejet na druhou stranu údolí. Tam se nám do cesty postavil nějaký dědík, ukazoval střídavě na lodě, na cestu do lesa a na místo, kde se dala tušit řeka, cosi pokřikoval a zamítavě vrtěl hlavou. Nás nezastrašil. Asfalt zmizel a dál pokračovala už jen uzounká cesta lesem po úbočí prudkého srázu. Po pár hrubých nárazech podvozkem do kamene, naše posádka Oktáfku radši opustila a pokračovala dál pěšmo. Nakonec jsme došli k jakémusi domku. Za ním skalní srázy vytvořily cosi jako trychtýř, takže stěny spadající dolů k vodě nebyly úplně kolmé. Mohly mít asi jen tak 89°. To Tomovi připadalo dostatečně schůdné (pravdou je, že přístupnější místo už asi opravdu nikde nebylo), takže jsme se narafičili do hydra, hodili lodě na ramena a vydali se zarostlým kamenitým svahem dolů k vodě. Zpočátku to ještě docela šlo, jedině Štěpánovi ujela noha a zmizel do díry po vývratu. Od toho místa nás čekala už jen pár centimetrů široká pěšinka v listí, která se po každém, kdo po ní prošel, posunula o několik decimetrů níž po svahu dolů. Cestička končila padákem, který už s lodí (vlastně ani moc i bez lodi) nešel dát, takže jsme lodě spustili na házečkách a pak po nich slezli i sami. Neobešlo se to bez několika letících kamenů, z nichž jeden koupil Pafka přímo na helmu. Celý ten cirkus i s bonusem v podobě záchrany dvou ve stráni zapomenutých házeček trval nejmíň hodinu. Každopádně se nikomu nic nestalo a my nakonec stáli dole u řeky a chystali se na vodu. Tom pravil, že to nejhorší už je za námi, před sebou máme jenom dva závaly a pak nenáročný průjezd soutěskou. Tož s chutí do toho! První záblokované místo bylo hned za zatáčkou. Někteří přenášeli, ale pro kajaky vcelku nic zásadního. Baraky měly tak trochu problém s místem. Další zával byla už vyslovená chuťovka u které jsme, myslím, strávili další hodinu, během níž jsme tahali lodě na házečkách, Štěpána z vody, hledali a už nenašli Slůňovo pádlo a tak… A nakonec se skály za námi sevřely a my zmizeli v místy jen snad dva metry široké škvíře mezi skalami. Většinu cesty byla skoro tma. Po nějaké chvíli Štěpánovi křuplo nahoře zřejmě už načaté pádlo. Další náhradní bylo bohužel jen kanoistické. Nezbylo, než aby se s ním srdnatě vydal dál. Pravdou je, že už to nebylo tak hrozné, nejhorší byla asi hlavně nervozita z té polotmy a strach z neznámého. Někde uprostřed soutěsky jsme napadali do poměrně vysokého stupně. Já se pod ním práskl a když jsem zdvihnul, sbalilo mě to pod baraku, která zde plavala. Tož jsem plaval taky. V závěsu za mnou Karlos. Ostatní to ustáli. O něco dál si Kájík dal ještě jednu krysičku při podjíždění vzpříčeného stromu. Dál už se naštěstí žádné drama nekonalo a my konečně po několika kilometrech uviděli i světlo. Údolíčko se rozevřelo, nervozitou stažené obličeje roztály, a za chvíli jsme byli na výstupu u trojice mostů v Longarone. Bába s Pepinem, kteří ten den vynechali, už tam míchali ohřátý guláš. To jsme v tu chvíli opravdu potřebovali.

/ Po návratu domů jsem si hledal nějaké informace, z nichž mi nejvíc utkvělo v paměti to, že tomu Italové říkají „Konec světa“ a sjezd se doporučuje expertům 🙂 Zajímavej článek jsem našel tady:

https://www.padler.cz/turistika/15280-ricka-na-kterou-nezapomenu/?reply=184104 /

Další přejezd pak byl ve znamení několika do příjemna vykřupnutých pivek a nekonečného rozebírání hrdinských zážitků. Po asi hodině cesty se začalo smrákat a bylo jasné, že k Rienze už toho dne nedojedeme. Začali jsme se poohlížet po nějakém spaní a nakonec skončili na parkovišti pod Tre Cime, kde se sice od 20.00 do 06.00 nesmí parkovat, ale jinak tam bylo moc hezky. Dokonce i suchý hajzliky tam stály. Vytuhli jsme po krátkém, ale veselém mejdánku přímo na písku za auty.

Ráno se na nás nejdřív trochu mračilo, ale nakonec si dalo říct a rozsvítilo se v plné kráse. Pobalili jsme věci a pokračovali směrem na Rienzu. Kluci tvrdili, že je to rychlá, technicky nezáludná vodnatka. Tentokrát toho přehrada moc nepustila, ale o to možná ta řeka byla zajímavější. Pořád byla zdaleka nejvodnatější a asi i nejrychlejší ze všech, které jsme navštívili, a dalo se v ní parádně zablbnout ve vracácích, vlnkách a mezi kameny. Moc pěkný závěr vody. Po poledni se před námi přímo na břehu objevila zřícenina hradu a řeka nás vyplivla do přehrady. A to byl bohužel konec vodáckých zážitků. Následovalo balení, zastávka na řece Isarco a pak mnohahodinový přejezd domů okořeněný kolonou na dálnici, Štěpánovo (nakonec úspěšným) hledáním Hančina rozštípaného kajaku a úpěním mojí a Slůňovy sedací části těla v útrobách Pepinovy Mučírny. Přes to všechno, co jsem tady napsal, ani trošičku nelituju. Rozhodně to byla jedna z nejlepších výprav za hodně dlouhou dobu zpátky. Kamarádi, děkuju 🙂

P.S. …A KDO MÁTE, KOUKEJTE POSLAT FOTKY!!!