Myšlenkou splout si vnitrozemskou deltu Dunaje mě kdysi naočkoval Tom Potfaj. Přišlo mi to jako super nápad, protože jsme nikdy nic podobného nezažili. Navíc k tomu stačí dojet jen pár kilometrů za Bratislavu. Letos se nám to konečně podařilo. Sice v úplně jiné sestavě, než měla původně jet, ale tak je to přece nakonec vždycky. A kdože to tedy vlastně byli ti hrdinové? No přece Lejf a Dea, Jiřík s Káťou a já 🙂
Přípravu jsme rozhodně nepodcenili. Několikrát jsme se domluvili, že se domluvíme. Člověk by ani neřekl, jak je taková věc organizačně složitá. Každopádně – nakonec se nám po několika neúspěšných pokusech přece jen povedlo se opravdu potkat a říct si, co kdo zařídí, vezme a udělá.
Já vyfasoval nákup potravin. Když už jsem měl tím, co mi ostatní nadiktovali, popsanou třetí stránku, začalo mi pomalu docházet, že si musím vzít na vodu větší loď. Když jsem to pak o pár dní později opravdu všechno nakoupil, zdálo se, že si budeme muset vzít i větší auto…
Plnou Felicii proviantu jsem pak v den D vysypal u Dejvů před garáží. Tohle se do Roomstra nemohlo vejít ani náhodou. Lea se rozhodla ušetřit místo za každou cenu a s rázností sobě vlastní mi zakázala vzít si dokonce i boty. Když se pak ještě podezřívavě zadívala na můj loďák, musel jsem použít veškerou svoji výmluvnost, abych jí vysvětlil, že tři čtvrtiny obsahu jsou spacák, karimatka a celta a že bez nich rozhodně nikam nejedu. Nevím, jak to udělala, ale do auta se to nakonec vešlo všechno a ani z nás pěti nemusel nikdo do Čunova jet autobusem. A tak jsme teda vyrazili.
Cesta probíhala vesele a celkem svižně. Probírali jsme počasí, architekturu, gastronomii, svatby, lehce popraskávali petflaškami a odhadovali, kdy asi dorazíme na Slovensko. Tam nás měl vyzvednout Roman a s Dejvem pak převézt auto rovnou do Medveďova, kde jsme končili, abychom se už o něj nemuseli starat. Velice jsme Romana chválili a těšili se na něho. Když se potom večer v Čunovu objevil úplně cizí chlapík, pochopili jsme, že všichni Lukesovic slovenští známí se prostě jmenují Roman…
Ale to bych předbíhal. Zatím jsme už lehce za šera dorazili do kempu u kanálu v Čunovu, domluvili, kde můžem spát a jali se komplet vyklízet celé auto. Na louce se začala vršit nehorázná hromada věcí. Dejf pak s prázdným roomstrem odjel a my si lehli vedle toho stohu a pokračovali v párty. Holky se pořád něčemu řehtaly a my s Jiříkem probírali historii rodiny Pechů a možnosti stavby domu bez základů. Pak se už za naprosté tmy vrátil Dejf s tím cizím Romanem a my nebyli schopni s nimi komunikovat. A tak jsme zalehli.
Poslední dobou se budím nějak brzo. Protřel jsem oko za kuropění a hodlal se vydat na průzkum okolí. Přidala se ke mně Lea. Ostatní zatím nejevili známky života. Došli jsme až ke galerii na výběžku přehradní hráze a pak podél kempu hledali místo, kudy dostanem lodě na vodu. Když jsme se vrátili k našemu ležení, pokukoval už po nás Dejf, ale zbylí dva nevypadali moc dobře. Asi se jim v noci něco nepěkného zdálo. Spravili jsme je vejci se slaninou. Jirka dokonce zapomněl i na to, že vyžadoval sladkou snídani.
Na místním kanále zrovna probíhalo několikadenní mistrovství Evropy v raftingu. V kempu panoval čilý mumraj. My museli naši horu věcí přestěhovat samozřejmě až na protilehlý konec tábořiště dolů k vodě. Hlava mi z toho už šla kolem a triko bych mohl ždímat. Fakt jsem se zaradoval, když jsme to konečně nafoukli, srovnali, naskákali do lodí a z toho blázince vypadli.
Zpočátku jsme jeli původním korytem Dunaje, což byla celkem slušná hromada vody, která se docela překvapivou rychlostí sunula dolů. Brzy jsme zjistili, že vůbec není potřeba pádlovat, nacvakali lodě k sobě karabinami, pohodlně se uložili a prohlíželi si okolí. Čunovo i se svým randálem mizelo v dálce, občas kolem provrčel motorový člun a my hledali, kde odbočit do 
soustavy ramen. Nějaký chlapík ještě v kempu nás děsil, že tu první odbočku určitě minem, protože je hrozně malá, ale pak máme prý ještě dva pokusy. No, malá fakt byla, ale visela u ní cedule metr a půl na metr a půl, na který jasně svítila červená šipka – Tady zahnout. A tak jsme zmizeli v bujné vegetaci. Ze začátku poměrně úzké koryto se postupně rozšířilo tak, že jsme se zas mohli scvaknout, kochat se a nechat se unášet. Věrni Tomově radě: „Když nevíš, zahni doprava“ jsme se proplétali houstnoucím bludištěm ramen, občas pro jistotu mrkli do mapy a po většinu dne nepotkali ani živáčka. K večeru jsme začali vyhlížet místo na spaní. Zalíbil se nám do čista vypasený plácek pod velkým stromem, u kterého stála kazatelna. Výstup z vody nebyl nic moc, ale Dejf se později vytasil s lopatkou a vybudoval zde pro příště 
divočákům luxusní schodiště. Zažehli jsme oheň, udělali jídlo a pak polehávali kolem stromu, lehce popíjeli a odhadovali, jestli bouřka, co celé odpoledne visela ve vzduchu fakt přijde. Ze stromu nám na hlavu padaly divné věci. Vypadalo to jak ostružiny, ale bylo to bílé. Usoudili jsme, že strom je moruše a ty věci jsou k jídlu. Sladký to bylo jak cumel a evidentně to probouzelo milostné touhy ve stovkách malých šedooranžových broučků, kteří bez rozpaků souložili všude a na všem.
Kolem profrčel chlapík na motorovém člunu, za chvíli jel zas zpátky, zamanévroval k nám a ptal se, jestli si s námi může povídat. Vyklubal se z něj Rakušák, kterej za čtyři dny, co tu bydlí v lese a chytá ryby, ještě nemluvil s živou duší. Přisedl k nám a huba se mu nezastavila. Rozehnala nás až ta bouřka, která nakonec fakt přišla.
Ráno už bylo zas slunečné. Ptáci cvrlikali a z moruše kapala voda. První vzhůru jsme byli zase já a Lea. Povedlo se nám rozfoukat oheň, dali vařit vodu a ostatní postupně začali vylézat taky. Posnídali jsme, zabalili a když jsme se pomalu chystali k vyplutí, uslyšeli jsme příšernej řev. Kolem jela laminátová kánoe narvaná čtyřma lidma a přímo před náma se potopila. Dejf nasadil červené trenýrky, hupsli jsme do lodí a jeli je zachránit. Chudáci to neuměli ani vylít. Po úspěšné misi jsme se zase nacvakali k sobě a nechali se nést vstříc dalším dobrodružstvím.
Dneska nás čekaly velké věci. Dejf byl od rána nějak při chuti a neustále nás pobízel ke stále většímu a 
častějšímu pití. Už při snídani do nás naládoval lahev višňovky a poté, co jsme zjistili, že vylévací rukáv baraky je nadmíru vhodný k chlazení petky s pitivem, jeho nadšení neznalo mezí. V dobrém rozpoložení nám citoval celé dlouhé pasáže z Cimrmanů a když jsme odpoledne potkali dokonce i kemp a naprudko tam lupli dvě točené Šoproně, byl už v takové extázi, že přešel k vojenským přísahám, které s horečnatě svítícíma očima opakoval stále dokola.
Bludiště bylo dneska ještě o něco spletitější. Z jednoho místa vedlo dokonce pět cest a přiznám se, že když jsme tady po čůrpauze odrazili od břehu, už jsem netušil, kudy jsme tam přijeli. Stejně jako včera jsme nemuseli vůbec pádlovat a stejně jako včera nás k večeru začala honit bouřka. Dopluli jsme k vesnici, u které jsme chtěli nocovat, a za neustálých nájezdů komárů postavili stany. V tu chvíli začalo pršet. Do 
toho přišel Jiřík s tím, že o nějakých 200 metrů dál objevil v lese u brodu schovanej obrovskej altán. Takže hurá – všechno, včetně už zmoklých stanů, přestěhovat. Tahat to všechno v dešti po lese byla radost sama. Komáři si taky notně přisadili. Ale nakonec jsme všechno měli pod střechou, povečeřeli a načali nějaké to pití. Po chvilce jsme si všimli, že hlavní bavič dnešního dne mlčky sedí a tupě civí před sebe. Bylo to jasné. Dostala ho samoopice. My jsme s Jiříkem ještě chvilku klábosili, ale nakonec jsme se taky zavrtali do spacáků. Horší noc jsem snad zažil jen první den po vyhození kotníku. Bylo pod mrakem a panovalo neskutečné vedro. Jakmile ale člověk vystrčil kousíček něčeho ven, už na něm hodovaly hladové komáří bestie. V mém spacáku s extrémem nějakých -30 žůžo. Vypotil jsem všechno, co jsem včera vypil a skončil v trenkách pod rozepnutým spacákem s trikem namotaným na hlavě. Jak jsme se pak ráno postupně probouzeli, zjistil jsem, že ostatní to měli podobně.
Sluníčko zas vykouklo, my posnídali, poškádlili Dejva, našli místní kešku a vyrazili dál. Cesta byla jednodušší než včera. Potkali jsme parádní jez, nebo jak tomu říkat. Místní „jezy“ jsou totiž někdy i dost vysoké stupně – většinou s mostkem, který nevede přes celé rameno, ale pokračuje kusem hráze. Voda odtud odtéká dlouhou silnou peřejí. Většinu mostků nešlo podjet, ale ten den jsme měli štěstí dokonce dvakrát. Ta první peřej stála fakt za to. Připadal jsem si jak na Innu.
K polednímu jsme natrefili na parádní piknik plácek u vesnice Lipot. Vyskákali jsme z lodí, vytáhli vařič a udělali oběd. Tak se nám tu zalíbilo, že jsme se zdrželi skoro dvě hodiny. Bylo vidět, že se blížíme k nějaké civilizaci. Po povodňové hrázi občas projeli cyklisti a 
po vodě nás míjela početná skupina dětí na kánoích. Maďaři jsou fakt frajeři. V některých laminátkách sedělo až šest lidí…
Po kafíčku a zákusečku jsme se vydali dál. Tentokrát jsme museli občas i pádlovat. Dunaj se zde rozléval do okolního lesa a chvílemi vůbec netekl. V pozdním odpoledni jsme přijeli k vesnici Asványraro a začali se poohlížet po nějakém spaní. Byl tu kemp, ale silně mastňáckej a navíc hrubě daleko od řeky. Koupili jsme si tam pivo a špekulovali, co dál. Plácky podél řeky byly obšancované 
rybáři a přes loučku pod povodňovou hrází pořád někdo jezdil a chodil. U protějšího břehu kotvil opuštěný hausbót. Jel jsem se tam podívat a zjistil, že to kolem něj vypadá jak na sběrném dvoře u Holešáka, ale všiml jsem si, že z nedaleké zátočiny vyjíždí motorový člun a kotví tam nějaké lodě. Dojeli jsme tam a našli celkem klidný plácek s jedním rybářem, psem, autem s vlekem na lodě a opuštěným rakouským jachtařským kempem, jehož několik hektarů už úspěšně pohltily kopřivy. Z nich smutně trčela příď parníku, který zde sloužíval asi jako restaurace.
Při revizi zásob bylo zjištěno, že máme potravin ještě na dvě večeře, takže jsme se přecpali k prasknutí (ty bramborové dukátky byly fakt boží). Po včerejších zkušenostech s komáry jsme postavili, jak řekla Káťa „stany bez stanu“, chvíli ještě brebtali a pak zalehli. Líp jsem se za ty čtyři dny ještě nevyspal.
Poslední ráno na Dunaji zprvu vypadalo slunečně. Když jsme ale vypluli, začalo se za námi zatahovat. To 
vcelku nevadilo, protože řeka rozlitá do veliké šíře tentokrát vůbec netekla a my zas museli pádlovat. Po asi hodinové dřině jsme dojeli k vysoké hrázi, odkud se naše rameno dlouhou peřejí s velkým spádem připojovalo zpátky do původního koryta Dunaje. Houpačka byla parádní a na Dunaji jsme se navíc pak mohli zase scvaknout, protože ten se hrnul dopředu dost slušně. Podle cedulí na břehu jsme bez pádlování dávali kilometr asi za dvanáct minut. Postupně řeka začínala trochu brzdit a pak jsme za zatáčkou uviděli obrovskou vodní plochu a betonovou hráz. Za chvíli už jsme křižovali proud vodního díla Gabčíkovo – Nagymaros a doufali, že to stihnem dřív, než k nám dojede velká říční loď, která sem 
supěla proti proudu. Pak už jsme se drželi levého břehu a hledali odbočku do Medvěďova, kde na nás čekalo auto.
V Medveďově evidentně nepočítají s tím, že by sem mohli přijet nějací vodáci. Místní kotviště je zaplocené a zamčené. Když jsme projížděli kolem stojících hausbótů a lodí, všude pípaly kamery a čidla a jednou jsme dokonce spustili alarm. Po zmateném popojíždění sem a tam jsme nakonec na samém konci našli cestu, kterou se dalo vylézt z vody. A to byl vlastně konec naší cesty. Došli jsme s Dejvem pro auto, Lea uvařila poslední parník (krajíc chleba s komínem ze salámu a druhým z okurky), zabalili lodě, naložili – a hurá do Čech.
Kamarádi, fakt mě to bavilo a doufám, že jsme tu nebyli naposled 🙂
…a ještě pár fotek, co se nevešly
