Jak jsme chtěli do Itálie a skončili někde úplně jinde

Jelikož jsem už několik dní invalidou odkázaným víceméně jen na ruční pohon, zdá se, že k sepsání nějakého toho povídání o naší letošní vodě, budu mít poměrně dost času. Tak tedy s chutí do toho…

Plány byly tentokrát (ostatně jako skoro vždycky) velkolepé. Rozhodli jsme se strávit pádlováním celých pět dní a za tu dobu dorazit postupně až do daleké Itálie a zase zpátky. Malinko mě sice znervózňovalo, že tam nikdo z nás na vodě nikdá nebyl, ale když se nám v zimě nahlásili do party Tom Potfaj s Maruškou, bylo po starostech. Tom už totiž sjel v Evropě skoro úplně všechno. A když náhodou ne, celkem určitě jel aspoň okolo a omrkl to ze břehu 🙂

Když nad tím tak přemýšlím, měl bych si na tyhle články vytvořit nějakou šablonu. Teda – aspoň na úvod, protože ten je víceméně vždycky stejnej. Pravda, obvyklé stresy s množstvím vody v řekách letos díky tomu, že jsme pořádně nevěděli co vlastně pojedem, nebyly zas až tak dramatické, ale jinak všechno probíhalo tak, jako vždycky. Takže – na poslední chvíli začaly předpovědi hlásit ochlazení a déšť skoro po celé Evropě, slibotechny začaly odříkat účast a tak dále. Nejhorší ranou bylo, když se Militant tři dny před odjezdem rozhodl, že zůstane doma, protože tím jsme přišli jak o fajn parťáka, tak i o auto. Situaci nakonec zachránil Prokop se svým Yetim.

Finální sestava nakonec byla tahle: Bábe, Pafka, Slunce, Dáňa (kajaky), Tom Ranečák (support a řízení), Tom Potfaj, Maruška, Prokop, Miras (gumy) a pes Kvido (otravování s každým klackem, co byl zrovna po ruce).

Vyrazili jsme ve čtvrtek 27.4. navečer – poté, co jsme Itálii díky počasí a vysokým vodním stavům definitivně vzdali, po dálnici na Rozvadov. První štací měla být německá řeka Ammer. Protože jsme tak úplně nevěděli, co si v Tomovo Tranzitu můžeme dovolit, cesta proběhla vcelku spořádaně a WorWaní jonáci z ní poměrně značnou část sladce prospinkali. Budíček nastal až kolem druhé ráno, kdy jsme se pokoušeli v několika potemnělých podhorských vesničkách najít cestu k nástupu, kterou Tomáš už jednou za světla viděl 🙂 Po návštěvě mnoha dvorků, kurníků a slepých uliček, jsme ji nakonec objevili a brzy jsme se ukládali přímo na parkovišti nad šumící řekou.

Ráno nás přivítalo nehoráznou zimou, korytem bez vody a cedulí, že se Ammer smí splouvat až od 1. května. Haha. Tož, co teď? Můj návrh, že si holt zas na úvod dáme Griesenschlucht, když už jsme 20 kiláků od GaPa, se nesetkal s takovým úspěchem, jako jsem čekal, nicméně se docela uchytila myšlenka zkusit sjet Loisach o kousek dál. Podle některých pramenů to totiž mělo jít. Našli jsme nakonec místo kousek nad výstupem Griesenschluchtu, Tomovi řekli, ať zaparkuje někde cca o 15 kilometrů dál po proudu a vyrazili. Nebylo to vůbec zlý. Celkem rychlá voda, dva jezy (pod jedním

hezká výjezdová peřejka), jedno staveniště, super počasí a na závěr ještě Tom s Maruškou našli v řece milej bonus v podobě dvoukoláku, kterej tam prostě nemohli nechat, Po zbytek výletu jsme ho vozili přišmodrchanej na vršku káry 🙂

Tom R. našel super výstup, kde jsme si v odpoledním sluníčku dopřáli první porci gulášku, načali naši lehce předimenzovanou zásobu piv, vyvalili se do trávy a klábosíce čekali, až kluci stáhnou druhé auto. Pak jsme posbírali svých pět švestek a vyrazili na Isar.

Tomáš, veden svým neomylným instinktem, našel parádní místo na spaní. Už nevím, jak se to tam jmenovalo, ale Isar se zde proplétal mezi štěrkovými poli a okolní scenérie byla naprosto parádní. Bylo tady i parkovišťátko, na které se v průběhu večera začali sjíždět další kajakáři a evidentně se chystali k noclehu, takže jsme se přestali stresovat, že zase spíme někde, kde se to nesmí, a po příjemném poklábosení u vínka přímo v řečišti, lehkém večerním mejdánku u grilu a troše toho pozpívání, si ustlali na louce přímo u cesty.

Obvyklá WorWaní rána bývají doprovázena drobnými kocovinkovými indispozicemi některých, předešlé noci ne až tak střídmých jedinců. Tento výlet, přátelé, se nesl ve zcela jiném duchu. Obličejů zezelenalých alkoholem bylo tentokrát při probuzení většinou ke spatření nemnoho, zato se ale vždycky našel někdo s tváří sytě rudou a očima navrch hlavy, mocnými skoky sprintující k nejbližšímu křoví a mávající bílou vlajkou toaletního papíru. V tomto sportu vynikl zejména Pafka.

Na Isaru jsme se opět probudili do překrásného dne. Němečtí kajakáři už se motali kolem svých aut, posedávali u snídaně a zvědavě pokukovali po našem pelechu na louce. Prokop už měl uvařenou vodu. Od kuropění zevloval kolem, protože ho bolela záda. Udělali jsme si snídani a pak v poklidném tempu vyrazili na vrchní úsek řeky. Ten je zvláštní tím, že se tam nedá dojet autem, ale posledních cca 9 kilometrů za poplatek jen místním taxíkem. Na budce u parkoviště jsme našli dva telefony, ale taxislužba jaksi nefungovala. Místňáci to asi věděli, protože

každej z těch několika desítek kajakářů, co jsme tu potkali, vytáhl ze šosu kolejda, přikšíroval na ně loď a hurá po prašné cestě nahoru. Nám nezbylo nic jiného, než vzít zavděk úsekem odtud dolů, ale ani tak jsme nelitovali. Krásná, rychlá voda, peřejky, vysoké kamenité stupně, hezká krajina i počasí, prostě paráda. Nevím už, kolik to bylo kilometrů (úplně málo rozhodně ne), ale měli jsme to sklouznuté za moment. Sotva jsme si stačili všimnout vesty, kterou Tom pověsil na most v místě, kde parkoval.

Vylezli jsme a zjistili, že je teprv chvilku po poledni. Proto padlo rozhodnutí zajet ještě na Inn a sklouznout si Imsterschlucht. Přejezd nebyl nijak extrémně dlouhý, za chvíli už jsme hledali, kudy se v Imstu dostat pod most k nástupu.

Inn byl prostě velikej. Myslím, že podstatně větší, než co jsme ho naposledy a asi i napředposledy jeli. A začala legrace. V jedné z prvních velkých peřejí vyplaval Slůňa. Práskla ho velká vlna a

pokaždé, když chtěl zvednout, byl zrovna na špici další vlny a zabíral pádlem o vzduch. Po třech pokusech z toho vylezl. Loď i jeho jsme chytili celkem brzo, ale i tak byl docela nalokanej. Vydejchali jsme se a jeli krásnou houpavou a valící se řekou dál. U soutoku s Ötzem zaplaval Pafka. Nablízku byli zrovna Tom s Maruškou a Pafkovi se po chvilce mrskání povedlo vydrápat k nim na loď. Já honil kajak. Už jsem ho měl u břehu, ale nemohl jsem ho došťouchat do žádného kloudného vracáku. Poblíž byli zrovna Miras s Prokopem a zkusili ho chytit. Jenže jak na potvoru v tu chvíli trefili bokem šutr a spláchlo je to taky. Zrovna začínala poslední velká peřej a mně nezbylo, než jet podél převrácené vzducholodi, které se oba drželi, a snažit se je postrkovat někam ke břehu, což v těch vlnách mělo asi ten účinek, jako když člověk kope bosou nohou do buldozeru. Projeli jsme to celý, odhadli jsme to skoro na půl kilometru. Pak se řeka zklidnila a povedlo se nám dostat celej ten cirkus do vracáku. Prokop si natloukl nohu a Miras prskal, že nejlepší peřej projel vedle lodi. Pafka se nechal dovézt na gumě s úsměvem od ucha k uchu.

Tomáš na nás čekal na plácku před Haimingem s už ohřátým gulášem. Za vyprávění hrdinských historek jsme se najedli, sbalili, přišmodrchali dvoukolák na vršek vleku a vyrazili na pro všechny zatím neznámou řeku Lech.

…to be continued