Cesta do Švýcar a zase zpátky…

Jsa ještě pln zážitků z právě se skončivší daleké a nebývale dobrodružné pouti, usoudil jsem, že bude nejlépe, když všechno, co jsme zažili, zaznamenám co nejdřív. Nuže: Ve středu 27. září léta Páně dvoutisícího sedmnáctého jsme se vydali na nebezpečnou cestu přes Německo a Rakousko až do dalekých hor Švýcarska. Tomu však předcházely obvyklé, zhruba týdenní peripetie, s postupným odhlašováním kamarádů, kteří měli jet s námi. Situace se nám zkomplikovala natolik, že jsme si nakonec museli půjčit nájemné auto. To, až na poněkud vyšší cenu zájezdu, zas tolik nevadilo, bo společným mejdanům v jednom voze jsme přišli na chuť už dávno. Horší to bylo s jídlem, které mistr šéfkuchař dimenzoval pro devět osob. To, jak se později ukázalo, byl problém zcela zásadní. Ve snaze dohnat plán a nepřivézt nic zpátky, jsme grilovali maso i k snídani. Ještě ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, mi při slově „maso“ vyvstává na čele pot. I přesto, že člověk málokdy ochutná něco tak delikatesního, jako pochutiny, které pro nás mistr Slůňa vytvořil (fakt klobouk dolů, Slůňo), mám v plánu následující týden strávit pouze o rýži a zelenině.

No, to jsem ale trochu odbočil. Takže – na cestu jsme vyrazili poměrně pozdě. Auto měl vyzvednout Bábe v šest večer. Nepatrně se to protáhlo, bo majitel vozu nedorazil zcela ve formě a po chvíli zmatkování shledal, že klíčky nejspíš zapomněl v hospodě. Když se mu je podařilo konečně sehnat, bylo ještě nutné instalovat třetí řadu sedadel, což, jak se ukázalo, v takhle požehnaném stavu taky nebylo úplně zadarmo. Slůňa čekal na Bábu s veškerým proviantem doma. Když ten konečně s notným zpožděním dorazil, Slůňa ventiloval mezitím nahromaděný stres tím, že rozstřelil zadní světlo nebohého VolksWagena na několik kusů. Brzy poté jsme už konečně zamířili do Santa Cruz, kde na nás čekal nejdůležitější člen posádky, řidič Mišál. Ten zkušeným okem prohlédl auto, shledal, že Slůňou zdemolované světlo nesvítí a prohlásil, že s tím nikam nejede. Čtvrt hodiny po velkolepém odjezdu z Brodu, jsme tedy byli opět zpátky a na benzínce sháněli náhradní žárovku. Světlo sice nesvítilo ani potom, ale to už Mišálovi nějak nevadilo. Zapraskali jsme šťastně petflaškami a konečně vyrazili k prvnímu z našich cílů, Loisachu. Cesta to byla daleká, bezmála 600 kilometrů. Někteří borci si během ní dokonce museli otevřít druhou petku vína. S blížícím se jitrem popraskávání postupně tichlo, většina auta spala a Mišál k tomu neměl daleko. Ve čtyři ráno jsme konečně sjeli ze silnice na parkoviště a vypadali vedle auta do spacáků.

Jak už naše WorWaní tradice káže, bylo by poněkud zvláštní takové ráno, které by pro někoho z nás nebylo utrpením. Tentokrát nastavilo svou ošklivou tvář Sluníčkovi, takže zatímco my ostatní se kochali a koupali v záplavě zlatavých jitřních paprsků, Slůňa ležel na karimatce a úpěl. Posnídali jsme, posbírali se a vyrazili na nástup. Oblékli jsme se do ještě suchého hydra a s větším či menším nadšením se vydali změřit své síly s Griesenschluchtem. Nevím, jestli Loisach byl zrovna nejvhodnější řekou na rozpádlování. To, co zde proběhlo, jsme při pozdější rekonstrukci nazvali celkem střízlivě „Krysobraním“. Ulovili jsme jich celkem pět, z toho čtyři během prvních zhruba tří set metrů (Karlos 3 krysy, Slůňa 1 krysa a 1 kobra). Na základě militantní rovnice sestavené z frekvence Kájovo plavání a počtu zbývajících kilometrů nám vyšlo, že jich má před sebou ještě 47. To Karlos psychicky neunesl a volil méně drastickou cestu s kajakem nahoru do stráně k silnici. My zbylí pokračovali už celkem slušným tempem krásnou technickou vodou plnou úzkých průjezdů a průskoků dolů. Mistr Shawlin, Sluníčko, změnil barvu ze zelené na celkem přijatelnou šedou a užíval si taky. Bohužel se mu nevyhnula ještě jedna krysička. Naštěstí se hned sám odlovil a jeho sebevědomí to také nijak nepoznamenalo. Než jsme se nadáli, byli jsme dole, dali si po pivku, navázali lodě a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím.

Naším dalším cílem bylo město Chur ve Švýcarsku. Během zhruba tříhodinové cesty jsme se za vzájemného líčení a rozebírání dnešních zážitků lehce poupravili a do kempu dorazili v té nejlepší náladě. Protože bylo nutné splnit plán, ugrilovali jsme několik kilo masa a po drobném, ale veselém mejdánku, se zakutali do pelíšků.

Ráno bylo lehounce pošmourné a nás probudilo velmi optimisticky znějící krákání havrana. Ani tentokrát neminuly některé z nás drobné ranní krizičky, ale dnes se naštěstí až na nějakou tu lehkou kocovinku nejednalo o nic fatálního. Za všechny bych vyzdvihnul poměrně slušný výkon Militanta a jeho kamaráda, kubánského ruma. Po snídani nás Mišál vyvezl na (dle jeho slov) vyhlídkovou panoramatickou cestu k nástupu. Podle mě spíš chtěl, abychom se podělali strachy ještě na silnici. Což o to, vyhlídka ze serpentýn přilepených ke stometrovým srázům kaňonu Předního Rýna byla fakt impozantní, ale vzhledem k tomu, že by se zde měli problém vyhnout i dva otylejší cyklisté a že jsme tím pádem co chvíli při míjení protijedoucího auta viseli jedním kolem v prostoru, krve by se nedořezal kromě Mišála asi v nikom z nás. Po přestálém utrpení nás vysadil v Illanz na nějakém staveništi. Mírně poprchalo a od včerejška mokré a zasmrádlé hydro se na nás taky zrovna neusmívalo. Ještě, že Vorderrhein k nám byl nadmíru přívětivý. Sotva jsme sedli na vodu, déšť ustal a nás čekaly hezké cvičné peřejky. Břehy se postupně zdvihaly a v poslední třetině desetikilometrového úseku do Versam už jsme jeli opravdovým kaňonem. Voda mohla být i těžší. Vzpomínám si jen na jednu delší a prudší peřej, která se snad mohla blížit trojce. Ale zas bylo na co koukat okolo. Výstup jsme našli spíš intuitivně. Mišála nebylo nikde vidět, ale nám se zdálo, že už jedem dost dlouho. Vyskočili jsme na prvním podezřelém místě a když jsme vylezli na břeh, vylouplo se před námi nádražíčko ve Versam. Führer si to přihasil hned vzápětí. Za dohledu turistů z několika projíždějících vlaků jsme si přímo u kolejí ohřáli gulášek, dali pivečko, Bába nám předvedl neotřelé taneční kreace, způsobené čůráním a rukama od ohřívadla do guláše, a přes soutěsku Viamala Schlucht, kterou nám Mišál nutně musel ukázat, vyrazili zpátky do Churu.

Protože byl pátek večer, v kempu začínali přibývat lidé. Jak jsme si tak seděli v obýváku u piva, najednou kolem nás prošel týpek v cylindru a dlouhém žaketu. Za sebou táhl kufr na kolečkách. Byl to Pokustón, náš nový soused. Z kufru vytáhl skládací židli, přes dva metry vysoké bleděmodré šapitó, obří nafukovací matraci i s pumpou, spoustu oblečení i s ramínky a bílou paruku. Postavil šapitó, s evidentním utrpením v několika etapách nafoukl postel, nasadil si paruku, zapálil doutník a pak si potmě četl noviny. Sympaťák. My jsme vytáhli kytary a jali se slavit svatého Michala. Vzhledem k tomu, že dva z naší šestičlenné výpravy se tak jmenovali, bylo celkem co. Podle toho vypadal i mejdan…

Sobotní ráno si vybralo svoji krutou daň na Bábovi. Už od kuropění se nám nějak nezdál. Neustále polehával a nedal si ani pivo. Na tváři měl přilepený takový ten úsměv: „Ha ha, vole, sleduj jak děsně jsem v pohodě.“ No, nebyl. Těsně před odjezdem musel s pravdou ven a hrdě vykročil ve stopách svého učitele, mistra Shawlina. Ten seděl ve vedlejší kabince a všechno nám vyprávěl. Dnešní cestu k nástupu s károu vlající v zatáčkách přes okraje skal jsme už absolvovali s téměř stoickým klidem. Trochu nás rozkopl jenom autobus, který jsme potkali těsně nad Versam. Naštěstí jeho řidič byl evidentně starý rutinér a když viděl, že jsme Mišálovi pod pohrůžkou smrti zakázali pověsit půlku auta ze srázu, udělal to s autobusem sám a nás tak zachránil. Díky ti nastokrát, neznámý Švýcare!

Z Versam byla řeka ještě o něco lehčí než včera, ale kaňon byl ještě úchvatnější, voda modřejší, nebe azurové, sluníčko zlaté a stromy zabarvené podzimem byly kouzelné. Fakt jsme si to užili. I Bába. Krása střídala nádheru a najednou jsme byli na soutoku obou Rýnů v Reichenau. Po Mišálovi nikde ani památky a my měli poslední pivo a pět tatranek. Nechal nás tam, hovado jedno, tvrdnout tři čtvrtě hodiny. Vůbec si nevšiml, že jsme uražení a že se s ním nebavíme. No nic, naložili jsme lodě a vyrazili směrem zpátky do Rakous. V plánu byl Sill. Do Innsbrucku to hlásilo asi 250 kilometrů. Když jsme přejeli hranice a pustili data, zjistili jsme, že právě přestal téct a s ním i všechny řeky, které připadaly v úvahu po cestě zpátky. Nakonec jsme to natáhli až na Saalach a potrestali Mišála další stovkou kilometrů navíc. Do Sankt Martin bei Lofer jsme dojeli za tmy. Slůňa s Militantem šli vyjednávat nocleh a vrátili se hrubě uraženi, že je kempařka nařkla z opilosti. Nicméně nás oddirigovala do naší oblíbené čuřící chaty. V noci mělo začít pršet, takže se to dost hodilo.

Ráno jsme se vzbudili do deště. Nacpali jsme se masem, které zbylo od včerejší grilovačky (uffff!), sbalili a vyrazili k nástupu. Pršelo, byla zima, hydro bylo studené, mokré a smrduté, no prostě, co by si mohl člověk víc přát? Řeka měla kupodivu dost vody a už v první peřeji nás dost překvapila. S očima navrch hlavy jsme ji sjeli a čekali, že už nic nebude. Peřejky byly sice dál lehčí, ale tentokrát to teklo až do konce a vůbec jsme se nestačili nudit. Most ve Fronau se objevil tak akorát. Na výstupu nás Militantík donutil zůstat podle jeho slov: „Ještě pět minutek v hydru“, aby si mohl natočit záběry kamerou přivázanou na ramínku, kterou točil na dlouhém provazu nad hlavou. Po půlhodině neúspěšných pokusů a poté, co Karlosovi podruhé málem vyrazil zuby, nám konečně dovolil se převléct. Já už měl z drkotání zubů křeč v čelisti.

Cesta domů vycházela asi na 400 kilometrů. V Brodě jsme byli kolem osmé, vypucovali auto a když jsme projížděli kolem hospody u Hnáta k nám, ze dveří nás zdravil sám majitel vozu. Pravil ať nespěcháme, že mu ho máme nechat u nás před barákem. Ve chvíli, kdy tohle píšu, už tady takhle stojí dva dny. Tak nevím…

Kamarádi, byla to nádhera. Už se nemůžu dočkat příštího výletu 🙂

Pár fotek z našeho výletu najdete TADY