Uprostřed letošního léta jsme s Karlosem odjeli pro Povodu desetideňák v Chorvatsku. A myslím, že stojí za to, abych se s vámi podělil o to, co jsme tam zažili, neboť příhod, při nichž nám tuhla krev v žilách, jsme tam zažili vskutku nemálo. Ne nadarmo to naši klienti nazvali „Zájezdem hrůzy“ 🙂
Už týden před odjezdem jsme registrovali ze Šternberka poplašné zprávy, které naznačovaly, že v Chorvatsku není s vodou něco úplně v pořádku. To jsme se ale zrovna nacházeli na Vltavě s partičkou z Bojkovic, takže naše mozky neměly právě úplně dostatečnou kapacitu ke střízlivému vyhodnocení těchto zvěstí. Na konci týdne pak přišla od Zbyni MMSka, na které byla vidět taková nesmírně veliká řeka. Nechápali jsme, proč nám to jelito posílá zrovna fotku rozvodněného Imster Schluchtu, ale pak jsme si všimli, že je u toho napsáno: Korana. A sakra.
Těch několik dní, co jsme pak byli doma, jsme poctivě se modlili, aby už nepršelo a voda klesla. Už jen proto, že všechny nafukovačky byly v terénu a na nás zbyly jen samby. Den před odjezdem jsem pro jistotu ještě napsal Ratkovi, jak to vypadá u něj na Mrežnici. Přišlo mi něco v tomhle smyslu: Přijeďte, Mrežnica je OK a rakije bude spousta. No potěš…
A tak jsme teda vyrazili. V Praze jsme nabrali část lidí a taky autobusáka. Jmenoval se Aleš – a už od začátku bylo jasné, že se s ním rozhodně nudit nebudem. S oprsklostí sobě vlastní napasoval bus do vjezdu technických služeb a pak se z okýnka drze šklebil na maníka, kterej se vzápětí, celej rudej vzteky, pokoušel tam zajet s cisternou. Osazenstvo zájezdu pak vypadalo vcelku sympaticky. Jenom v nás – při vzpomínce na Zbyňovo fotku trochu hrklo – to když se jedna členka výpravy přištrachala o berlích a s ortézou na noze.
Vyrazili jsme po dálnici přes Brno do Rakouska, profrčeli Slovinskem a za svítání jsme už projížděli Slunjí a mířili na Mrežnici. Tábořiště na nástupu vypadalo prapodivně. Už od silnice bylo všechno vysečené, uježděné a zplanýrované. Z Karlose vypadlo, že tu před zhruba třemi týdny narazil na techno festival. V takové pustině. Jak a odkud sem táhli proud? Nechápu…
V kempu stál autobus a pod stromem opodál se povaloval Simba. Hmmm, asi je něco špatně. Měli přece jet už od včerejška Koranu. 
No, ještě, že nás to čeká až na konci zájezdu. Vylezli jsme z busu a ukázalo se, že se nikomu nechce dospávat. Pravda – vlastně ani nebylo kde. Jindy voňavá loučka plná bylinek se díky festivalu a dešťům proměnila v rozježděnou, zdusanou a podmáčenou bažinu. Já skoro celou noc nespal a protože jsme se s Kájikem tak úplně nebáli vína, malinko jsem se poklepával. Spravilo mě silný, voňavý kafíčko, do kterýho mi nějaká dobrá duše frkla rum.
Kempík se začal postupně probouzet k životu. Pokecali jsme se Simbou a když vykouklo za kopcem sluníčko, složili jsme lodě a chystali se k odjezdu. V tom se k nám přitočily nějaký tři holčiny a začaly nám rozdávat jakýsi letáčky. Ukázalo se, že během festivalu se tady beze stopy ztratila nějaká Francouzka a její kamarádky už tu třetí týden kempují a doufají, že někdo najde aspoň její mrtvolu. Neuvěřitelně povzbudivej začátek zájezdu. Pak se ještě zastavil kempař. Kupodivu po nás nic nechtěl, ale upozorňoval nás, že je na Mrežnici zákaz plastových lodí. No, nikde jsem nic takového neviděl.
Na vodě se žádné extra drama nekonalo, bylo vidět, že je jí sice víc, než je v tuhle dobu zvykem, ale všechno se dalo zvládnout tak, abychom se nemuseli bát. Velkej stupeň Šušnjar a pak ještě asi dva menší jsme si přenesli, jinak šlo jet všechno. Celkem brzy jsme dorazili do kempu. Ratko už tam natěšeně pobíhal s tácem panáků a začal to do nás ládovat ve velkým stylu. Simbova parta tady končila – a protože jejich velikej bus odmítl zajet na polňačku, navozil jim tam Aleš věci Ratkovo autem. Lidi museli mašírovat až k silnici pěšky. Pěkná procházka. Údajně bylo docela dusno.
Nás zatím Ratko neúnavně hostil rakijí. Dokonce až tak, že jsme se tam k němu nakonec skoro báli jít. Mám pocit, že jsme pak seděli kolem ohně a já hrál na kytaru. Podle toho, jak jsem ráno skřehotal, to tak nějak nejspíš bylo.
Další den jsme měli v plánu pokračovat od Ratka do Generálského Stolu. Tenhle úsek jsem jel předtím jenom jednou, takže jsem se trochu bál, že si to nebudu pamatovat. Kupodivu mi všechno zavčas naskočilo. Některé stupně byly fakt pořádné, ale nezalekli jsme se a tentokrát sjeli úplně všechno. Já jeden dokonce dvakrát. Poprvé jsem do něj spadl, když jsem hledal cestu – jen tak bez lodi a helmy. Pěkně mě to propralo. Když mě to vyplivlo, uviděl jsem Karlose ohnutého v pase, jak se drží stromu. Chudák, pomyslel jsem si. Tak jsem ho vyděsil, že z toho teď zvrací. Prdlajs! Chechtal se tak, že se musel něčeho honem chytit, aby tam nesletěl taky.
Návrat k Ratkovi nás tentokrát stál mnoho sil. Aleš totiž zaparkoval bus u domečku nad kempem, protože se dolů po cestě bál. Co čert nechtěl, zrovna se tam ometal majitel, bodrý chlapík s pupkem a červeným nosem. Jak nás zavětřil, hned se rozhodl navázat přátelství (jak jinak než rakijí, že?). Uvízli jsme tam s Karlosem a Alešem na několik poctivých panáků (ta Ratkova je proti tomu fakt čajíček) a trochu se děsili toho, co přijde, až slezem z kopce dolů. Zkusili jsme nepozorovaně proklouznout kolem mlýna, ale Ratko byl ve střehu. Bylo vidět, že byl v kempu asi většinu dne sám a že se těší, až si dáme pár panáčků. Nakonec ve mlýně skončil celý zájezd. Rozjelo se to opravdu brutálně, Ratko dokonce nakonec uprchl. Vzpomínám si, že jsem asi zase chvíli hrál na kytaru. Poslední, co si vybavuju, je autobusák visící přes betonovou zídku, zabrán do důvěrného rozhovoru s vodními živočichy.
Ráno jsem se vzbudil jako první a trochu poklidil bordel, co po nás zůstal ve mlýně. Po chvíli přifrčel Ratko a uvařil nám kotel čaje. Musím říct, že v tu chvíli to docela bodlo. Sbalili jsme věci, vyvozili je nahoru k busu a pak přišlo loučení. Ratko nám věnoval dvě lahve rakije, zatlačili jsme slzu dojetí a vyrazili na horní kaňon Mrežnice.
Na nástupu bylo lidí jako smetí. Museli jsme čekat, až to všechno sleze dolů k řece a protože ani potom se nikdo neměl k odjezdu, přetahali jsme samby přes jejich lodě a vyrazili. První dvojstupeň jsme překonávali docela zajímavými styly. Když byly všechny lodě dole, objevil se místní guide a rozezleně hulákal, že plasty na Mrežnici nesmí a že volá policajty. Nechápu, proč nám to jako neřekl předtím. Usoudili jsme, že to je asi nějaká dohoda místních raftařských společností, aby děsily cizí cestovky s vlastním materiálem, protože žádné takové ustanovení jsme nikde neobjevili. Nicméně nás docela bavila představa Aleše, jak leží na výstupu na zemi u autobusu v klepetech a mezi lopatkami má hlaveň devítky.
Kaňon jsme projeli poměrně rychle. Na tobogánu se blbnout nedalo, protože bylo dost vody a málokdo se tam vůbec vyškrábal. Nejvíc krys jsme ulovili na nejmenším, lehce přes metr vysokým stupínku – tam, kde se skáče za roh do roští. Vystupovali jsme za kempem u mostu a k našemu mírnému zklamání se žádná show s blikajícími majáčky, chrastícími zbraněmi a antony nekonala. Autobusák se spokojeně vyvaloval na vleku a vítal nás svým obvyklým pozdravem: „Nazdar lulánci, vole“.
Navázali jsme, ve Slunji dokoupili zásoby a pak už vyrazili na cestu k moři a na Zrmanju.
…to be continued
Nemůžu se dočkat pokračování… 🙂